Mašek, Kočí, Aujezdský a Nosko & Partners se stávají MKA Nosko
Více
Články
Autorské právo
Sdílet

Licenční smlouva k software

11. 4. 2014
11 minuty čtení

Počítačové programy se staly běžnou součástí našeho každodenního života. V kontrastu s jejich masovým používáním však stojí někdy poměrně malé povědomí veřejnosti o právní úpravě vztahující se k jejich distribuci či užívání. Softwarové společnosti velmi často využívají při distribuci svých produktů původní anglo-americké „licence“, popř. jejich české, často neodborné překlady, jejichž aplikace v prostředí odlišné právní kultury může být velmi problematická (termínem „software“ zde rozumíme počítačový program a jeho dokumentaci).
Výklad v tomto článku je podáván z pohledu českého práva a zabývá se právními vztahy, na které lze aplikovat ustanovení zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Závazkový právní vztah (smlouva) se řídí českým právem zejména v těch případech, kdy se jedná o závazkový právní vztah mezi dvěma (či více) tuzemskými subjekty anebo za situace, kdy si smluvní strany použití českého práva zvolily.
Počítačový program je autorským dílem chráněným autorským zákonem, pokud splňuje podmínku stanovenou v § 2 odst. 2 autorského zákona: „Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.“ V případě, že je výše uvedená podmínka původnosti splněna (v praxi téměř vždy), je počítačový program chráněn jako dílo literární - viz § 65 odst. 1 autorského zákona: „Počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, je chráněn jako dílo literární.“ Naopak nejsou chráněny „myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem“.

Autorská práva a výkon majetkových autorských práv Osobnostní i majetková práva k počítačovému programu náleží autorovi, tzn. fyzické osobě, která počítačový program vytvořila - programátorovi. Samozřejmě není vyloučeno ani spoluautorství k software, pokud jsou splněny podmínky § 8 autorského zákona, v takovém případě přísluší autorské právo „všem spoluautorům společně a nerozdílně“. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že autorem počítačového programu nemůže být nikdy právnická osoba a z tohoto důvodu také nemůže mít ani osobnostní práva k počítačovému programu (osobnostní autorská práva – viz § 10 a § 11 autorského zákona). Na druhou stranu však právnická osoba samozřejmě může být vykonavatelem majetkových autorských práv (viz níže), a to zejména v případě, že software je tzv. zaměstnaneckým dílem. Za zaměstnanecké dílo se považuje dle § 58 odst. 1 autorského zákona software, který „autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem…“ a dále „počítačové programy a databáze…se považují za zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li vytvořena na objednávku; objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele“. Že se jedná o zaměstnanecké dílo je důležité zejména s ohledem na skutečnost, že „…zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu…“ (§ 58 odst. 1 autorského zákona). V tomto případě je to tedy zaměstnavatel (resp. objednatel), kdo je oprávněn poskytovat licenci k software v celém rozsahu.
Od této úpravy zaměstnaneckého díla se mohou zúčastněné strany odchýlit, např. tím způsobem, že v pracovní smlouvě bude stanoveno, že autorská práva k software nadále vykonává autor (spoluautoři) a licenční smlouvou poskytuje zaměstnavateli oprávnění k výkonu práva software užít (licenci). Tato dohoda je pro zaměstnance výhodnější zejména v tom, že po zániku licenční smlouvy vykonává majetková práva k software opět v neomezeném rozsahu. V této souvislosti je vhodné ještě uvést, že zaměstnavatel může v případě zaměstnaneckého díla postoupit se souhlasem autora výkon majetkových práv na třetí osobu (§ 58 odst. 1). Poskytnutí licence je vždy nutno odlišovat od výše zmiňované situace, kdy se zaměstnavatel či jiná osoba stane vykonavatelem majetkových autorských práv ze zákona.

Oprávnění k výkonu práva dílo užít (licence) Zde již narážíme na právo autora či vykonavatele majetkových autorských práv - poskytovat oprávnění k výkonu práva software užít (licenci) třetím osobám licenční smlouvou dle § 46 a násl. autorského zákona. V této souvislosti je vhodné připomenout, že pro poskytnutí licence k software nelze využít úpravy licenční smlouvy v obchodním zákoníku v § 508 a násl., neboť ta se vztahuje pouze na předměty tzv. duševního vlastnictví průmyslového. Pro vznik oprávnění výkonu práva software užít (licence) je tedy nutno, aby došlo k platnému uzavření smlouvy jako dvojstranného (resp. vícestranného) právního úkonu. V praxi tento předpoklad nezbytný pro oprávněné užívání software zůstává často nenaplněn, a to zejména u masově distribuovaného software, a to ať už je software nabízen v podobě krabicového produktu či šířen pomocí sítě internet. Souhlas k užití software nelze totiž udělit jiným způsobem než licenční smlouvou – viz čl. 12 odst. 1 autorského zákona. Na rozdíl od některých jiných děl (např. audiovizuálních, slovesných) se za užití podle autorského zákona považuje i užití počítačového programu pro osobní potřebu (§ 30 odst. 1 autorského zákona). Proto např. nelze licenci udělit jednostranným projevem vůle, kterým by kupříkladu autor nabídl vlastní software neurčitému okruhu návštěvníků jeho webové stránky. Stejně tak se podle českého práva nelze jednostranným (ani jiným) projevem vůle vzdát autorských práv (srov. např. problematiku tzv. free software). (V části teorie je zastáván názor, že vzhledem k problematické aplikaci autorského zákona v praxi v oblasti tzv. freeware či free software je možno, aby k poskytnutí licence došlo také dvěma jednostrannými právními úkony. Tento názor nesdílíme pro jeho rozpor se zákonným textem, přičemž tento rozpor nelze dle našeho mínění odstranit žádnou metodou interpretace právní normy. Uvedený názor dále nesdílíme s ohledem na nutný požadavek právní jistoty pro jednotlivé subjekty ve vztahu k jejich právům a povinnostem.)
K platnému uzavření smlouvy je nutné splnit náležitosti stanovené občanským zákoníkem pro proces uzavírání smluv. Je tedy nezbytné, aby jedna strana učinila nabídku (adresovaný návrh na uzavření smlouvy) a druhá strana tuto nabídku akceptovala v plné šíři s tím, že tato akceptace druhé strany musí být doručena zpět první straně - viz ustanovení § 43c odst. 2 občanského zákoníku: „Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.“ Ve zmiňovaném případě distribuce software pomocí webových stránek autora není návrhem na uzavření licenční smlouvy samotné prohlášení autora, že kdokoliv může jeho software užívat (nedostatek adresnosti takového návrhu), nýbrž návrhem smlouvy je až úkon potencionálního uživatele doručený autorovi, ve kterém vyjadřuje zájem software užívat. Smlouva je uzavřena v okamžiku, kdy souhlas autora s tímto užíváním dojde navrhovateli. Jedinou výjimkou z výše uvedeného je institut veřejného návrhu na uzavření smlouvy dle § 276 a násl. obchodního zákoníku, viz ustanovení § 280 obchodního zákoníku: „Stanoví-li to výslovně veřejný návrh, je smlouva uzavřena se všemi osobami, které veřejný návrh přijaly ve lhůtě v něm určené.“ Tato varianta má význam pouze pro podnikatele za podmínky, že uzavření licenční smlouvy se týká jejich podnikatelské činnosti. V této souvislosti je vhodné ještě zmínit, že na proces uzavírání smlouvy se vždy musí použít právo účastníka, který smlouvu uzavírá. A tedy zákonné předpoklady českého práva pro uzavírání smluv je tedy nutné z hlediska tuzemských osob dodržet i v případě, že posléze uzavřená licenční smlouva se řídí jiným právním řádem.
Objevují se i stanoviska některých autorů, kteří při splnění určitých předpokladů, odvozují oprávněné užívání software ze samotného znění § 66 autorského zákona (tzn. bez uzavření licenční smlouvy). Ze slovního spojení „oprávněný uživatel“ vyvozují analogii k oprávněné držbě. Tento názor, vzhledem k naprosto odlišnému účelu tohoto zákonného ustanovení a naprosto rozdílnému charakteru autorských práv považujeme za velmi diskutabilní.

Určitou odchylku z hlediska smluvního představuje i úprava tzv. školního díla dle § 35 odst. 3 autorského zákona, tzn. software vytvořeného „žákem nebo studentem ke splnění školních nebo studijních povinností vyplývajících z jeho právního vztahu ke škole nebo školskému či vzdělávacímu zařízení“. Neboť „škola nebo školské či vzdělávací zařízení mají za obvyklých podmínek právo na uzavření licenční smlouvy o užití školního díla“ (§ 60 odst.1 autorského zákona), což je jistá forma kontraktační povinnosti ze strany studenta.
Vznik licence nelze v žádném případě zaměňovat s přechodem vlastnického práva k hmotnému nosiči dat, na kterém je software zachycen. Vlastnické právo k hmotnému nosiči dat je neodvislé od výkonu práva software užít. Pokud je určitá osoba například vlastníkem CD-ROM, na kterém je počítačový program uložen, neznamená to samozřejmě, že je tato osoba také oprávněna počítačový program užít. Stejně tak software nainstalovaný na počítači jiné osoby může být oprávněně užíván.
V písemné formě musí být licenční smlouva uzavřena pouze v případě, že je nabyvateli poskytována licence výhradní, viz. § 46 odst. 4 autorského zákona: „Smlouva vyžaduje písemnou formu, poskytuje-li se licence jako výhradní.“ „V případě výhradní licence autor nesmí poskytnout licenci třetí osobě a je povinen, není-li sjednáno jinak, se i sám zdržet výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému licenci udělil“ (§ 47 odst. 2 autorského zákona). Použití výhradní licence nepřichází logicky příliš v úvahu v případě masově distribuovaného software, naopak však může být velmi praktické v případech vytváření software tzv. „na míru“. Vhodným příkladem může být situace, kdy podnikatel, který si objednává určitý software a hradí veškeré náklady související s jeho vývojem, chce tento software užívat výlučně pro své potřeby a není tedy v jeho zájmu, aby osoba, která software vytvořila, ho dále distribuovala, např. jeho přímým konkurentům.

Licenční smlouvou autor (vykonavatel majetkových autorských práv) poskytuje nabyvateli „oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném…“ (§ 46 odst. 1 autorského zákona). Rozsah a způsob užití software je nejstěžejnější částí celého ujednání, proto by mu měla být účastníky smlouvy věnována patřičná pozornost. Zde by měla být upravena práva nabyvatele ohledně možnosti kopírování software, počtu počítačů, na kterých může být software nainstalován, doba trvání licence, otázka zpřístupnění zdrojových kódů atd. V případě masově distribuovaného software je rozsah a způsob užití software zpravidla určován obchodní politikou podnikatele (poskytovatele). Jednotlivé způsoby užití jsou příkladmo uvedeny v § 12 odst. 4 autorského zákona. Způsoby a rozsah užití je s ohledem na právní jistotu účastníků smlouvy vždy vhodné stanovit výslovně. Pokud se tak nestane platí domněnka: „že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu smlouvy“ (§ 50 odst. 2 autorského zákona). Navíc je tato domněnka ještě rozvedena dále v § 50 odst. 3 autorského zákona, kde je mimo jiné uvedeno, že „nestanoví-li smlouva nebo nevyplývá-li z jejího účelu jinak, má se za to, že územní rozsah licence je omezen na území České republiky, časový rozsah licence je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla a způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí licence…“

V souvislosti s rozsahem a způsoby užití software je nutno vzpomenout i speciální úpravu pro počítačové programy v § 66 odst. 1 autorského zákona, který uvádí příklady způsobu užití software ze strany oprávněného uživatele, které nejsou zásahem do autorského práva. Tato úprava ve prospěch oprávněného uživatele je kogentní (kromě písm. a) a v případě, že si v licenční smlouvě upraví účastníci tyto vztahy odlišně od zákonných ustanovení, je tato část smlouvy neplatná. Mezi těmito právy oprávněného uživatele vyplývajícími přímo ze zákona nalezneme mimo jiné i možnost zhotovit si „záložní rozmnoženinu počítačového programu, je-li to potřebné pro jeho užívání“. Zhotovení takovéto rozmnoženiny počítačového programu je však nutno odlišovat od zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu jiných děl dle ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) autorského zákona, které se na počítačové programy nevztahuje.
Právní úprava je založena na zásadě úplatnosti licenční smlouvy, tato zásada však neplatí bezvýjimečně, neboť strany se mohou výslovně dohodnout, že licence je nabyvateli poskytnuta bezúplatně (§ 49 odst. 1 a 49 odst. 2 autorského zákona). Výše odměny může být také dohodnuta v závislosti na výnosech z využití licence. Ve vztahu k odměně autora nelze opomenout ani ustanovení § 49 odst. 6 autorského zákona: „Není-li odměna stanovena v závislosti na výnosech z využití licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu díla pro dosažení takového zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu, není-li sjednáno jinak.“
V případě, že je tak v licenční smlouvě výslovně sjednáno, může nabyvatel poskytovat podlicence, tzn. uzavírat smlouvy s dalšími osobami o poskytnutí oprávnění k výkonu práva software užít. Na podlicenci se použije přiměřeně právní úprava licenční smlouvy v § 46 až 56 autorského zákona.

V případě, že autorský zákon neobsahuje přímou úpravu, je vhodné věnovat pozornost tomu, zda-li je licenční smlouva obchodně závazkovým vztahem a řídí se tedy částí třetí obchodního zákoníku anebo zda-li se použije úprava zákoníku občanského. V případě dohody o tom, že závazkový právní vztah se řídí obchodním zákoníkem dle § 262 obchodního zákoníku, je nutné pamatovat na skutečnost, že jestliže „taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná“ (§ 262 odst. 1 obchodního zákoníku). Stejně tak nelze smluvně vyloučit úpravu týkající se spotřebitelských smluv.
Konečně také nelze zapomenout na situaci, kdy poskytovaný software nemá vlastnosti ve smlouvě sjednané - software má vady. Pro tento případ je vhodné, aby byl software v licenční smlouvě co nejpřesněji specifikován s tím, že lze doporučit, aby tato rozsáhlá specifikace byla součástí smlouvy ve formě přílohy. V případě, že byla sjednána (jednostranně poskytnuta) záruka na poskytnutý software, řídí se právní vztahy zejména touto zárukou. Sporné mohou být naopak případy, kdy záruka na software poskytnuta nebyla nebo kdy záruka nepokrývá určité situace při uplatňování odpovědnosti za vady, tato problematika však zdaleka překračuje rozsah tohoto článku.

Vstupte

K dalšímu čtení

Autorské právo

Rozhodnutí ESD - Padawan SL vs. Sociedad General de Autores y Editores de España (SGAE)

11. 4. 2014

>
Autorské právo

Provoz on-line obchodu a práva k počítačovým programům

11. 4. 2014

>