Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku („Soud“) bývá často označován jako poslední instance spravedlnosti, na kterou se může obrátit jednotlivec, pokud se cítí poškozen rozhodnutím nebo postupem svého státu. Každý rok obdrží Soud desítky tisíc stížností, ale více než devadesát procent z nich je odmítnuto ještě předtím, než se vůbec k soudcům dostanou. Důvodem většinou není to, že by stěžovatelé neměli pravdu, nýbrž to, že jejich podání nesplňuje formální nebo procesní požadavky. Úspěšná stížnost musí být především úplná, srozumitelná a včasná. V opačném případě se Soud nebude stížností vůbec zabývat.

Soud se rovněž nezabývá každou „nespravedlností“, kterou by mohli stěžovatelé pociťovat, ale pouze těmi případy, kdy došlo k porušení práv zaručených Evropskou úmluvou o lidských právech nebo některým z jejích dodatkových protokolů („Úmluva“). To znamená, že se nelze dovolávat jakéhokoli pocitu nespravedlnosti či špatného zacházení – Soud může rozhodovat jen tehdy, pokud je porušeno konkrétní právo zaručené Úmluvou, například právo na spravedlivý proces, svobodu projevu nebo zákaz diskriminace. Stížnost přitom může směřovat výhradně proti státu, který Úmluvu ratifikoval. Nelze se obracet na Soud s problémy mezi soukromými osobami, například ve sporu se zaměstnavatelem či sousedem, pokud do něj nezasáhl orgán veřejné moci.

Úmluva vychází z předpokladu, že odpovědnost za dodržování lidských práv leží především na samotných státech. Proto se lze na Soud obrátit až poté, co byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky vnitrostátního práva, a to včetně mimořádných opravných prostředků. Soud není nadřazeným soudem vnitrostátních soudů, ale mezinárodním kontrolním mechanismem, který zasahuje až tehdy, když stát tzv. „selže“ a dopustí zásah do Úmluvou zaručených práv. Teprve po rozhodnutí posledního příslušného orgánu začne běžet čtyřměsíční lhůta, během níž musí být stížnost odeslána do Štrasburku. Po jejím uplynutí je podání automaticky odmítnuto, a to i v případě, že se zpozdí třeba jen o jediný den.

Samotná forma podání je přitom klíčová. Soud přijímá výhradně stížnosti podané na oficiálním formuláři. Formulář je nutné vyplnit kompletně a čitelně. Důležité je, aby z formuláře samotného bylo možno pochopit, co se stalo, kdo je odpovědný a jak se stěžovatel pokusil domoci nápravy ve svém státě. Právě stručnost a přehlednost formuláře pomáhají Soudu rychle posoudit, zda je stížnost vůbec projednatelná. K vyplněnému formuláři je dále nutné přiložit kopie všech rozhodnutí vnitrostátních soudů či správních orgánů, nikoli pouze rozhodnutí posledního. Dále je vhodné připojit i všechny další dokumenty, ze kterých budou vyplývat informace podstatné pro rozhodování Soudu. Ze všech těchto dokumentů musí být patrné, v čem je spatřováno porušení Úmluvou zaručených práv, a že stěžovatel skutečně uplatnil všechny své námitky již v řízení před vnitrostátními soudy. Pokud je podání neúplné nebo chybí podstatné dokumenty, Soud ho bez dalšího odmítne, aniž by se zabýval samotnou podstatou věci.

Mezi nejčastější chyby patří právě neúplné formuláře, chybějící shrnutí skutkových okolností, používání neaktuální verze formuláře, nedoložení rozsudků nebo opožděné podání. Mnoho stížností rovněž ztroskotá na nepochopení, že ESLP není další instancí, který by měla napravovat nesprávná rozhodnutí domácích soudů. Přestože šance na úspěch není vysoká, dobře připravená stížnost může vést nejen k odškodnění konkrétního jednotlivce, ale i ke změně vnitrostátní praxe či legislativy. Někdy postačí jeden případ, aby přiměl stát změnit dlouhodobě problematický zákon nebo soudní praxi. Podání stížnosti k Soudu tedy není krokem „zoufalství“, ale prostředkem, který umožňuje jednotlivci dovolat se spravedlnosti i vůči vlastnímu státu. Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva proto představuje výjimečný prostředek ochrany, který má doplnit, nikoli však nahradit vnitrostátní systém.