Články
Právo IT
Sdílet

Vývoj software z pohledu právního

2. 1. 2015
7 minuty čtení

Na základě opakujících se dotazů z praxe jsme připravili základní informace o některých právních aspektech spojených s vývojem počítačových programů. Text je koncipován z pohledu „investora“, tedy subjektu, který nese ekonomické náklady spojené s realizací softwarového projektu. Příspěvek obsahuje informace vhodné pro základní orientaci v této problematice. Nezabýváme se situacemi, kdy má být využit již existující počítačový program, zejména Open Source software či free software.

Jak známo, k realizaci softwarového projektu je možné využít vlastní zaměstnance (v pracovněprávním vztahu) nebo programátorské služby zajistit prostřednictvím externisty (jiné fyzické či právnické osoby). V České republice jsou programátorské služby často poskytovány fyzickými osobami podnikajícími na základě živnostenského oprávnění (OSVČ). Důvody tohoto stavu jsou obecně známy, z naší strany se tak jimi nebudeme v tomto článku blíže zabývat.

Pracovněprávní vztahy

V případě, kdy je vývoj počítačového programu zajišťován na základě pracovněprávního vztahu, je z pohledu zaměstnavatele “investora” menší prostor pro chybu. Pracovněprávním vztahem se kromě pracovního poměru rozumí také dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti. Varianta zaměstnání programátora má určitou výhodu z pohledu autorskoprávního, neboť právo výkonu majetkových autorských práv (tedy jakási obdoba vlastnictví) zde automaticky přechází na zaměstnavatele dle ustanovení § 58 odst. 1 autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nicméně i v tomto případě je nutné mít na paměti, že tato právní úprava (§ 58 odst. 1 autorského zákona) je dispozitivní. To znamená, že není zcela vyloučeno, aby zaměstnavatel přišel k úhoně nevhodně koncipovanou smluvní dokumentací.

Vzhledem k tomu, že v případě pracovněprávních vztahů by v ideálním případě nemělo docházet k tolika problematickým momentům z hlediska právního, je možné se soustředit na praktické kroky realizované v rámci tohoto vztahu. Zejména tedy na řádné zdokumentování samotného vývoje programu, včetně dokumentace zadávané práce a zaměstnavateli předávaných částí počítačového programu. Tím je možné do určité míry předejít v praxi ne zcela výjimečným sporům ohledně toho, zdali zaměstnanec počítačový program (či jeho část) vytvořil v pracovní době pro zaměstnavatele či mimo ni.

Přestože zaměstnavateli ze zákona náleží určitá oprávnění, neznamená to automaticky, že bude schopen je vždy také fakticky realizovat. Pokud zaměstnavatel vykonává majetková autorská práva k počítačovému programu, je sice oprávněn provádět změny takového programu (pokud není sjednáno jinak), nicméně v některých případech v praxi toho není z objektivních důvodů schopen (a to nikoliv pouze pro technickou neznalost).

Negativem při zajišťování vývoje počítačového programu vlastními zaměstnanci jsou především omezení daná pracovním právem. Smluvní volnost je zde výrazně limitována kupříkladu v oblasti možných sankcí z důvodu neplnění povinností ze strany zaměstnance či v oblasti možného sjednání zákazu konkurence apod.

Obchodní vztahy s fyzickou osobou

Právní situace nemusí být pro objednatele příliš složitá ani v případě, kdy je vývoj software zajišťován prostřednictvím fyzické osoby podnikatele (externisty). I v tomto případě totiž přechází výkon majetkových autorských práv na objednatele (viz § 58 odst. 7 autorského zákona). Této problematice jsme se podrobněji věnovali již dříve v tomto příspěvku. Nicméně je nutné upozornit, že ustanovení § 58 odst. 7 autorského zákona se sice uplatní pro počítačové programy, avšak neplatí kupříkladu pro díla grafická. Pokud má tedy grafické rozhraní počítačového programu podobu nějakého sofistikovanějšího designu, je vhodné autorskoprávní otázky k takovým grafickým dílům řešit explicitními licenčními ujednáními.

Jednorázová spolupráce s fyzickou osobou podnikatelem je nejčastěji řešena smlouvou o dílo, regulace dlouhodobější spolupráce pak mívá podobu rámcové smlouvy o dílo. Je možné připomenout, že pokud není smlouva uzavřena v písemné podobě, nic to nemění na skutečnosti, že se jedná o smlouvu (byť neformální). Nicméně v takovém případě pochopitelně mohou vznikat otázky ohledně obsahu takové smlouvy, včetně toho, zdali má výkon majetkových autorských práv skutečně náležet objednateli.

Co nejčastěji tvoří obsah takové smlouvy o dílo? Kromě podstatných náležitostí a standardních ustanovení týkajících se vymezení předmětu díla, doby a způsobu jeho vytváření, splatnosti ceny za dílo či ochrany důvěrných informací, jsou obvykle řešeny také otázky specifické pro tuto oblast. Například vztahy související s komentováním a přístupem ke zdrojovému kódu, s procesem testování a předání software a dále otázky související s poskytnutím záruky, včetně regulace reakčních dob zhotovitele. Z pohledu objednatele mohou být důležité i závazky zhotovitele ohledně dalšího rozvoje počítačového programu v budoucnu. Tyto vztahy bývají společně s dalšími službami řešeny také zvláštní servisní smlouvou.

Zde je vhodné se na chvíli zastavit u otázek spojených se zákazem konkurence. Ty mohou mít pro objednatele podstatný význam. I v případě, kdy objednatel vykonává majetková autorská práva k vytvořenému počítačovému programu, může mít zájem na tom, aby zhotovitel po určitou dobu shodný či podobný program nevytvořil pro jinou osobu (zhotovitel má v řadě případů zájem právě opačný). Zhotovitel totiž bude často schopen výsledek zreplikovat daleko rychleji než jiná osoba, a to i v případě, že nevyužije původní zdrojový kód (což by ve svém důsledku mohl být zásah do autorských práv objednatele). Při specifikaci obsahu zákazu konkurence je nutné vzít v úvahu omezení daná § 2975 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jenž v této oblasti nově stanoví poměrně přísné mantinely.

Obchodní vztahy s právnickou osobou

V případě, kdy má být vývoj počítačového programu zajišťován prostřednictvím externí právnické osoby, je situace z právního pohledu komplikovanější. A bohužel není zcela intuitivní. Prostoru pro chyby v koncepci i ve formulaci smluvních vztahů je zde více než dost, což zkušenosti z praxe potvrzují. Velmi těžko se tak lze obejít bez specializované pomoci.

Je nutné mít na paměti mimo jiné to, že v České republice může být autorem počítačového programu výhradně fyzická osoba a že autorská práva, včetně autorských práv k počítačovým programům, jsou z principu nepřevoditelná. To ve svém důsledku znamená, že z pohledu objednatele bude záležet i na tom, jak dobře má své právní vztahy vůči programátorům ošetřeny zhotovitel.

V případě, že je vývoj počítačového programu objednáván u právnické osoby, je i takový vztah nejčastěji řešen smlouvou o dílo (ta by měla být doplněna o licenční ujednání). Zde je tedy možné do určité míry odkázat na výše uvedené informace ohledně obsahu smlouvy o dílo uzavírané s fyzickou osobou, avšak je nutné pamatovat na specifika související s autorskoprávní regulací. Konkrétně je vhodné věnovat zvýšenou pozornost především specifikaci licenčních oprávnění objednatele a možnostem kontroly právních vztahů mezi zhotovitelem a jeho programátory. Ve vztahu k přístupu ke zdrojovému kódu je možné odkázat na náš předchozí článek.

V těchto vztazích obecně platí, že pokud objednatel nemá nějaká práva výslovně a platně smluvena, tak mu ve většině případů nebudou náležet (pokud se objednatel nechce spolehnout na obtížně aplikovatelná ustanovení regulující tzv. kolektivní díla dle § 59 autorského zákona). Přinejlepším však bude rozsah takových práv z pohledu objednatele sporný. Bude se odvíjet primárně od „účelu“ smlouvy, jež je však v řadě případů nejasný a stranami vnímán rozdílně. Lze se setkat s laickou představou, že pokud objednatel nese veškeré náklady na vývoj počítačového programu, náleží mu také všechna práva k takovému programu. Bez náležitého znění smluvních ujednání však není tato představa správná.

V případech, kdy je zhotovitelem právnická osoba, je možné otázku „vlastnictví“ vytvářeného programu řešit také tzv. postoupením práva výkonu majetkových autorských práv (§ 58 odst. 1 autorského zákona). Toto postoupení znamená, že na základě smluvních ujednání mezi zhotovitelem a objednatelem (se souhlasem autorů - programátorů) se vykonavatelem majetkových autorských práv stane namísto zhotovitele objednatel. Je však nutné vzpomenout, že zejména z důvodů na straně zhotovitele bývá v praxi často obtížné toto postoupení realizovat.

Závěr

Nezřídka je možné v podnikatelské sféře narazit na koncepty dokumentů, které mají původ v anglo-americké právní kultuře. Ty však nemusí být pro české právní prostředí zcela vhodné. Při čerpání jakékoliv inspirace ze zahraničí je tak vhodné být ostražitý. I dnes mají jednotlivé národní státy stále své vlastní právo, přičemž námi zmiňované otázky nejsou z velké části harmonizovány. Harmonizace v oblasti autorského práva se totiž týká zejména rozsahu ochrany autorským právem a nikoliv již smluvních vztahů. Pokud se na vývoji software podílejí zahraniční osoby, komplexita právních vztahů tak dále výrazně roste.

Na závěr je vhodné zopakovat, že autorská práva, včetně autorských práv k počítačovým programům, jsou v České republice zásadně nepřevoditelná. Tato skutečnost se sebou nese některé negativní právní konsekvence, zejména ve vztahu ke smluvní svobodě při nakládání s počítačovými programy (oproti možnostem nakládání s hmotnými věcmi).

článek původně publikován na serveru LUPA

Vstupte

K dalšímu čtení

Právo IT

Digital Services Act (Nařízení o digitálních službách) – Základní informace

19. 10. 2024

>
Právo IT

Rozhodnutí ve věci C‑311/18 – Schrems II – předávání osobních údajů do USA

21. 8. 2022

>