V dubnovém právním oběžníku se budeme blíže zabývat dvěma rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), které mohou být zajímavé i z pohledu obchodníka podnikajícího na internetu, a to konkrétně rozsudkem SDEU ve věci Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs Frankfurt am Main e. V. proti comtech GmbH (C-568/15) a rozsudkem SDEU ve věci Verband Sozialer Wettbewerb eV proti DHL Paket GmbH (C-146/16).
Je zcela běžné, že spotřebitel z různých důvodů telefonicky kontaktuje obchodníka prostřednictvím zákaznické linky v souvislosti s uzavřenou smlouvou, typicky se bude jednat o následnou reklamaci výrobku, odstoupení od smlouvy nebo o výpověď smlouvy. Předmětný rozsudek se zabývá otázkou sazby za hovor s obchodníkem pro záležitosti týkající se uzavřených smluv. Čl. 21 směrnice o právech spotřebitelů stanoví, že „členské státy zajistí, aby v případě, že obchodník provozuje telefonní linku vyhrazenou pro záležitosti týkající se uzavřených smluv, neplatil spotřebitel za hovor s obchodníkem vyšší částku, než je běžná sazba. Prvním pododstavcem není dotčeno právo poskytovatelů telekomunikačních služeb účtovat za tyto hovory poplatky.“ Podstatou předmětného rozsudku je určit, co je běžná (základní) sazba, jelikož tento pojem není ve směrnici definován. SDEU je toho názoru, že pojem běžná (základní) sazba „musí být vykládán v tom smyslu, že cena za hovor, který se týká uzavřené smlouvy, uskutečňovaný prostřednictvím telefonní linky zákaznického servisu provozované obchodníkem nesmí být vyšší než cena za hovor na běžné zeměpisné číslo pevné linky nebo mobilní sítě. Pokud je dodržena tato hranice, je irelevantní okolnost, zda dotčený obchodník prostřednictvím této telefonní linky zákaznického servisu dosahuje zisku, či nikoli.“
Společnost DHL Paket GmbH je provozovatelem internetového prodejního portálu, na kterém mohou prodejci-podnikatelé nabízet své výrobky k prodeji. DHL Paket GmbH si v týdeníku objednal tištěnou inzerci na různé výrobky, které bylo možné zakoupit přes zmiňovaný internetový prodejní portál. SDEU posuzoval, zda lze předmětnou reklamu považovat za „výzvu ke koupi“ a zabýval se tak otázkou, zdali tištěná reklama na konkrétní výrobky, musí obsahovat tzv. závažné informace v souladu s čl. 7 odst. 4 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách , tj. adresu a totožnost prodejce výrobku. V předmětném sporu byly požadované informace, tj. adresa a totožnost prodejce výrobku, přístupné pouze na internetovém prodejním portálu společnosti DHL Paket GmbH a nikoliv v rámci reklamy samotné. SDEU došel k závěru, že „taková reklamní inzerce, jako je inzerce dotčená v původním řízení, která spadá pod pojem „výzva ke koupi“ ve smyslu této směrnice, může splňovat informační povinnost upravenou tímto ustanovením. Předkládajícímu soudu přísluší v jednotlivých případech posoudit, zda prostorová omezení v reklamním textu odůvodňují poskytnutí informací o dodavateli výlučně na internetovém prodejním portálu, a případně zda informace vyžadované článkem 7 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice týkající se internetového prodejního portálu jsou sdělovány snadno a rychle.“ Závěrem lze říci, že soud posoudil tištěnou reklamu jako „nabídku ke koupi“, přičemž posouzení splnění informačních požadavků obchodníka v souvislosti s takovou reklamou bude již na národním soudu. Národní soud by měl do svého hodnocení zahrnout i okolnosti, zdali jsou požadované informace snadno a rychle přístupné na internetu (pokud dané informace nejsou obsaženy i v samotné reklamě), aby bylo možné informační povinnost obchodníka označit za splněnou.
Lucie Šedivá
Advokátní kancelář Mašek, Kočí, Aujezdský
www.e-Advokacie.cz – on-line právní poradenství
Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 4/2017 určený členům tohoto spolku.