Se skutečností, že je určitá spotřebitelská smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu, telefonu apod.), je spojena řada významných právních důsledků, včetně možného vzniku oprávnění na straně spotřebitele od „smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění“ dle § 53 odst. 7 občanského zákoníku (samozřejmě za podmínky, že jsou splněny další zákonné předpoklady pro vznik tohoto oprávnění).
Jednou ze základních otázek je, zdali se jedná o distanční smlouvu (smlouvu uzavřenou při použití prostředků komunikace na dálku) jen v případě, kdy k uzavírání smlouvy bylo použito výhradně prostředků komunikace na dálku, či i v případě, pokud bylo prostředků komunikace na dálku použito při činění alespoň nějakých právních úkonů. Podle ustanovení čl. 2 odst. 1 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (85/577/EHS) se v případě smluv uzavřených na dálku smlouvou uzavřenou na dálku rozumí „jakákoli smlouva týkající se zboží nebo služeb uzavřená mezi dodavatelem a spotřebitelem v rámci systému organizovaného prodeje na dálku nebo systému poskytování služeb prováděného dodavatelem, který pro účely smlouvy používá až do dne uzavření smlouvy výhradně jeden nebo více komunikačních prostředků na dálku“.
Český zákonodárce však uvádí odlišnou formulaci, když v ustanovení § 53 odst. 1 občanského zákoníku uvádí, že „pro uzavření smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku“ a dále v ustanovení § 53 odst. 7 občanského zákoníku uvádí pojem „smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku“. Výklad ustanovení § 53 odst. 1 občanského zákoníku tak nemusí být jednoznačný a v úvahu přicházejí dvě základní možnosti jeho interpretce.
Za prvé, ustanovení se aplikuje kdykoliv, kdy alespoň jeden z úkonů (návrh na uzavření smlouvy nebo jeho akceptace) je činěn distančně. Tento výklad je nejširší a spotřebiteli by poskytl nejvyšší stupeň ochrany. Rozpor se zněním čl. čl. 2 odst. 1 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku není problematický, neboť dle čl. 14 směrnice v případě smluv uzavřených na dálku „členské státy mohou v oblasti působnosti této směrnice zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele.“
Za druhé, ustanovení se aplikuje pouze v případě, kdy všechny právní úkony v procesu uzavírání smlouvy jsou činěny distančně. I když je tato možnost pro spotřebitele nejméně výhodná, domnívám se, že teleologický (účelový) a eurokonformní výklad vede právě k této variantě. Tento výklad není možné zavrhnout ani pro rozpor s ustanovením § 55 odst. 3 občanského zákoníku, dle kterého platí v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv výklad pro spotřebitele příznivější, neboť toto výkladové pravidlo se uplatní při interpretaci smyslu znění spotřebitelské smlouvy, a nikoliv při výkladu zákonného textu.
I v případě zaujetí výkladu uvedeného ve druhé variantě je však nutno připomenout, že způsob převzetí zboží spotřebitelem (osobně u dodavatele, prostřednictvím kurýra či pošty apod.), není ve vztahu k otázce, zdali byla smlouva uzavřena „při použití prostředků komunikace na dálku“ či nikoliv, rozhodný.