V návaznosti na evropské právní předpisy upravuje občanský zákoník výslovně situace při odstoupení od kupní smlouvy spotřebitelem ohledně zboží, které není možné zasílat běžnou poštovní přepravou. Řečí zákona se jedná o takového zboží, které nemůže „být pro svou povahu vráceno obvyklou poštovní cestou.“ Vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku, se kterou se někteří obchodníci setkávají v praxi často (s ohledem na nabízený sortiment), rozhodli jsme se jí věnovat tento právní oběžník.

Ustanovení § 1820 odst. 1 písm. j) občanského zákoníku stanoví, že „směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy …údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel náklady spojené s vrácením zboží, a … výši nákladů spojených s vrácením zboží, nemůže-li být pro svou povahu vráceno obvyklou poštovní cestou…“ Z tohoto ustanovení je tedy možné učinit dva základní závěry.

Za prvé, že v případě, že kdy dojde k odstoupení od kupní smlouvy spotřebitelem bez uvedení důvodu, nese spotřebitel náklady spojené s vrácením zboží obchodníkovi. Nicméně toto platí pouze a výhradně za předpokladu, že obchodník předem spotřebitele upozorní, že tyto náklady spotřebitel ponese (kupříkladu v obchodních podmínkách či jiným způsobem). Samozřejmě není vyloučeno, aby obchodník vzal i tyto náklady dobrovolně na sebe (a kupříkladu zboží sám vyzvedl), nicméně to se případně již děje nad rámec jeho zákonných povinností. Takovou situaci je však nutné důsledně odlišovat od případů, kdy spotřebitel zasílá zboží k reklamaci (oprávněně). V takovém případě totiž náleží spotřebiteli i náhrada nákladů účelně vynaložených při uplatnění práva z odpovědnosti za vady obchodníka (§ 1924), přičemž takové náklady mohou spočívat i v nákladech vynaložených na zaslání zboží obchodníkovi. Stejně tak by měl nést obchodník tyto náklady v případě, kdy spotřebitel odstoupí od kupní smlouvy z důvodu vady zboží apod.

Druhý závěr, který lze z výše uvedeného ustanovení § 1820 odst. 1 písm. j) občanského zákoníku dovodit, je, že v případě nadrozměrného či příliš těžkého zboží, tedy zboží, které nemůže „být pro svou povahu vráceno obvyklou poštovní cestou“, je nutné předem spotřebiteli sdělit i výši nákladů spojených s vrácením takového zboží. Pochopitelně, že plnění takovéto informační povinnosti nemusí být pro obchodníka vždy zcela snadné, neboť náklady na dopravu se mohou lišit v závislosti na charakteru konkrétního nabízeného zboží. Sankcí za nesplnění této povinnosti obchodníkem je, že tyto náklady je povinen případně nést obchodník (místo spotřebitele). Konkrétně to stanoví § 1832 odst. 3 občanského zákoníku. „Podnikatel uhradí spotřebiteli náklady spojené s vrácením zboží, jestliže neupozornil spotřebitele na povinnost nést tyto náklady v souladu s ustanovením § 1820 odst. 1 písm. j).“ To znamená, že v takovémto případě, ponese obchodník, jak náklady na dopravu zboží ke spotřebiteli, tak i na dopravu zpět.

Josef Aujezdský

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 03/2023 určený členům tohoto spolku.