V případě, že dojde k odstoupení od kupní smlouvy spotřebitelem bez uvedení důvodu (dle § 1829 občanského zákoníku ), mohou v teorii i v praxi vznikat některé otázky související s náklady na dopravu zboží, jež bylo předmětem takové kupní smlouvy. Zatímco problematika nesení nákladů na dopravu zboží směrem ke kupujícímu bývá diskutována poměrně často, otázce nesení nákladů na dopravu vráceného zboží (tedy na dopravu směrem k prodávajícímu) jsme se v právním oběžníku zatím blíže nevěnovali.
Pro připomenutí zmiňujeme na úvod i právní úpravu nesení nákladů na dopravu zboží ke kupujícímu, jež je obsažena v ustanoveních § 1832 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku. „Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání, které od něho na základě smlouvy přijal, stejným způsobem. „Jestliže spotřebitel zvolil jiný než nejlevnější způsob dodání zboží, který podnikatel nabízí, vrátí podnikatel spotřebiteli náklady na dodání zboží ve výši odpovídající nejlevnějšímu nabízenému způsobu dodání zboží.“ Tato česká právní úprava je odrazem nejen směrnice o právech spotřebitelů ale i předchozí judikatury Soudního dvora EU.
Regulace v oblasti nesení nákladů na dopravu vraceného zboží (tedy na dopravu zboží zpět směrem k prodávajícímu) je koncipována odlišně. Tyto náklady by měl totiž nést primárně spotřebitel, a to za předpokladu, že obchodník řádně splní svou informační povinnost. Ustanovení § 1832 odst. 3 občanského zákoníku konkrétně zakotvuje, že „podnikatel uhradí spotřebiteli náklady spojené s vrácením zboží, jestliže neupozornil spotřebitele o povinnosti nést tyto náklady souladu s ustanovením § 1820 odst. 1 písm. g).“ Toto znamená, že obchodník ponese vždy i náklady na vrácení zboží, pokud spotřebitele předem neupozorní, že tyto náklady nese spotřebitel.
Složitější situace může nastat u zboží, které „nemůže být vráceno pro svou povahu obvyklou poštovní cestou“. V souvislosti takovým zbožím je nutné poukázat na konkrétní znění výše zmiňovaného ustanovení § 1820 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, které upravuje rozsah informační povinnosti obchodníka v této oblasti. To stanoví, že podnikatel sdělí „spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy… údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel náklady spojené s navrácením zboží, a jde-li o smlouvu uzavřenou prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, náklady za navrácení zboží, jestliže toto zboží nemůže být vráceno pro svou povahu obvyklou poštovní cestou.“ Zde je nutné upozornit zejména na druhou část této věty, ze které vyplývá, že u zboží, které nelze obvykle zaslat poštou, by měl obchodník předem informovat spotřebitele i o výši nákladů na dopravu tohoto zboží zpět k obchodníkovi.
Jak již bylo naznačeno, pokud obchodník tuto informační povinnost nesplní a dojde k odstoupení od smlouvy spotřebitelem, nese tyto náklady na dopravu zboží zpět obchodník (viz výše zmiňovaný § 1832 odst. 3 občanského zákoníku). Pokud tedy obchodník takovýto druh zboží nabízí (kupříkladu rozměrné či velmi těžké zboží), je určitě vhodné, aby plnění této informační povinnosti věnoval náležitou pozornost.
Josef Aujezdský, advokát
Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 10/2019 určený členům tohoto spolku.