Mašek, Kočí, Aujezdský a Nosko & Partners se stávají MKA Nosko
Více
Články
Občanské právo
Sdílet

Některé právní aspekty odstoupení od spotřebitelské smlouvy (II.)

Partner
11. 4. 2014
3 minuty čtení

V návaznosti na právní oběžníky 1/2007 a 2/2007 přinášíme některé další informace k právním otázkám odstoupení od spotřebitelské smlouvy, jež jsou obchodníky při jejich činnosti pochopitelně často řešeny.

Směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (97/7/ES) zakotvuje v čl. 6 právo na odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku, a to ve lhůtě alespoň sedmi pracovních dnů. Jak je obecně známo, občanský zákoník provádí toto ustanovení ve svém § 53 odst. 7, dle kterého „byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění.“ Uvedená 14 denní lhůta pro odstoupení od smlouvy se však prodlužuje na lhůtu 3 měsíců v případě, že dodavatel nepředal spotřebiteli informace, které je povinen mu předat písemně nebo jiným obdobným způsobem podle ustanovení § 53 odst. 4 a 6 občanského zákoníku. Pokud jsou informace vyžadované zákonem předány v průběhu této tříměsíční lhůty, dochází k jejímu ukončení a počíná od doby předání informací běžet opět lhůta čtrnáctidenní.

Je vhodné poznamenat, že obě výše uvedené lhůty jsou lhůtami hmotněprávními, což znamená, že odstoupení od smlouvy provedené spotřebitelem musí být ve stanovené lhůtě adresátovi (dodavateli) doručeno. Doručením však nelze rozumět skutečné seznámení s obsahem zásilky adresátem, ale skutečnost, že zpráva se dostala do dispozice adresáta. Z právního pohledu k platnému odstoupení od spotřebitelské smlouvy tak obecně nepostačí, pokud bylo odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě pouze podáno na poště apod.

Z obecné úpravy odstoupení v občanském zákoníku vyplývá, že odstoupením od smlouvy uzavřené na dálku se závazkový vztah ruší od jeho počátku (ex tunc) a nastává stav, jako by smlouva nikdy nevznikla. Důsledkem je povinnost stran vypořádat se dle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. vrátit si veškeré plnění, které dle zrušené smlouvy dostaly. Situacemi, kdy je spotřebitelem vraceno poškozené zboží, jsme se podrobněji zabývali v právním oběžníku 2/2007.

V praxi se lze setkat případy, kdy obchodníci podmiňují platnost právního úkonu odstoupení (od smlouvy) tím, že ve lhůtě dané zákonem pro odstoupení vyžadují rovněž vrácení zboží – tedy v případě, že spotřebitel ve 14 denní lhůtě nedoručí spolu s odstoupením též zboží, prohlašují odstoupení za neplatné. Tuto praxi je nutné označit jako nesprávnou – odstoupení jako jednostranný právní úkon je tzv. perfektní jeho dojitím adresátovi a jeho platnost tak z právního pohledu nelze podmiňovat vrácením zboží apod. Tímto by však nemělo být dotčeno právo dodavatele odepřít plnění (vrácení peněz) až do té doby, kdy mu bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné ve smyslu ustanovení § 560 občanského zákoníku.

V této souvislosti je možné opět zmínit, že ustanovení § 53 odst. 10 občanského zákoníku upřesnilo (s účinností od 8. března 2006), že pokud spotřebitel uplatnil právo na odstoupení od smlouvy, je dodavatel povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů od odstoupení. Jako nedostatek této právní úpravy se jeví, že třicetidenní lhůta je stanovena pouze pro dodavatele ve vztahu k vrácení finančního plnění spotřebiteli a není stanovena obdobná lhůta pro spotřebitele vrátit zakoupené zboží. Dodavateli tak případně nezbývá, že volit výše zmiňovaný postup dle ustanovení § 560 občanského zákoníku nebo tuto situaci náležitě ošetřit ve smluvních vztazích se spotřebitelem.

Vstupte

K dalšímu čtení

Občanské právo

Oprávnění prodávajícího stanovit podmínky „prodloužené“ záruky

3. 11. 2020

>
Občanské právo

Doručování zboží - přechod nebezpečí škody na věci (vztahy se spotřebiteli)

6. 6. 2020

>