Články
Občanské právo
Sdílet

Některé právní aspekty odstoupení od spotřebitelské smlouvy

11. 4. 2014
2 minuty čtení

Loňská novela občanského zákoníku (provedená zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) přinesla z pohledu obchodníků v prostředí internetu některá zajímavá doplnění a upřesnění ve vztahu k právní problematice odstoupení od spotřebitelské smlouvy. Jedná se o odstoupení od spotřebitelské smlouvy, při jejímž uzavření byly použity prostředky komunikace na dálku (internet).

V ustanovení § 53 odst. 7 občanského zákoníku bylo trochu nadbytečně doplněno, že spotřebitel má právo od spotřebitelské smlouvy odstoupit „bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce“. Tato skutečnost vyplývala i dle předchozí právní úpravy ze samotné podstaty institutu odstoupení od spotřebitelské smlouvy a praktický význam tohoto doplnění je tedy zcela nepodstatný.

Z hlediska legislativně technického lze naopak pozitivně hodnotit doplnění občanského zákoníku o ustanovení § 53 odst. 10, které upřesnilo v praxi poměrně často sporné otázky. Ustanovení § 53 odst. 10 občanského zákoníku nově uvádí, že uplatní-li spotřebitel právo na odstoupení od smlouvy, má „dodavatel právo pouze na náhradu skutečně vynaložených nákladů spojených s vrácením zboží. Dodavatel je zároveň povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů od odstoupení.“ Z první věty tohoto ustanovení nyní explicitně vyplývá oprávnění dodavatele odečíst si od částky vracené spotřebiteli skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Otázku, co lze považovat za skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží, bude nutné posoudit v každém konkrétním případě zvlášť. Druhou větou citovaného ustanovení naopak došlo k zakotvení zákonné lhůty pro vrácení částky zaplacené spotřebitelem na základě smlouvy, která zanikla odstoupením od smlouvy ze strany spotřebitele dle § 53 odst. 7 občanského zákoníku. Před přijetím výše uvedené novely tato lhůta výslovně upravena nebyla, přičemž dodavatel tak byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 občanského zákoníku).

Na závěr pak stručně zmiňujeme, že do souladu s právem ES byla uvedena samotná definice spotřebitelské smlouvy. Od účinnosti předmětné novely je tak již zcela zřejmé, že ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách se použijí na všechny smlouvy uzavírané mezi dodavatelem a spotřebitelem (nikoliv tedy pouze na smlouvy upravené v části osmé občanského zákoníku). Tato skutečnost je významná zejména pro všechny podnikatele, kteří s ohledem na charakter jejich činnosti nepovažovali doposud své smlouvy uzavírané se spotřebiteli za spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 52 a násl. občanského zákoníku.

Vstupte

K dalšímu čtení

Občanské právo

Zákon o hromadném občanském řízení soudním

23. 8. 2024

>
Občanské právo

Prodej zboží s vadou

3. 8. 2024

>