V praxi často trápí internetové obchodníky situace, kdy si zákazník nepřevezme zboží zasílané mu prodávajícím. K tomuto dochází jak v případě doručování zboží bezprostředně po uzavření kupní smlouvy, tak i v případě doručování zboží zákazníkovi po opravě reklamovaného zboží. Tento právní oběžník tak budeme věnovat tomu, jak na tyto situace nahlíží právo, konkrétně občanský zákoník.

Otázku doručování zboží na základě kupní smlouvy upravuje v obecné rovině ustanovení § 2159 občanského zákoníku. Toto ustanovení prošlo v nedávné době novelizací (nové znění je účinné od 06/01/2023). Odst. 2 občanského zákoníku řeší obecně otázku, kdy je splněna povinnost obchodníka dodat zboží: „Má-li prodávající kupujícímu věc odeslat, je kupujícímu odevzdána v okamžiku, kdy ji spotřebiteli nebo jím určené osobě předá dopravce.“ To znamená, že je plně na obchodníkovi, aby zboží spotřebiteli řádně doručil, přičemž případné pochybení na straně dopravce (pozdní doručení, poškození věci při dopravě) jde na vrub prodávajícího. Od doručení zboží pak běží známá 14 denní lhůta pro odstoupení od kupní smlouvy spotřebitelem bez uvedení důvodu.

V souvislosti s naší problematikou je vhodné zmínit, že spotřebiteli vzniká povinnost zboží při jeho dodání převzít (ve smluveném termínu pro dodání zboží). Důsledky porušení této povinnosti kupujícím upravuje ustanovení § 2159 odst. 3 občanského zákoníku. „Nepřevezme-li kupující věc … náleží prodávajícímu úplata za uskladnění. Neujednají-li strany její výši, platí za ujednanou výše obvyklá.“ To znamená, že pokud kupující zboží nepřevezme, vzniká prodávajícímu právo na úhradu úplaty za uskladnění zboží v předem smluvené výši. Výši této úplaty za uskladnění je tak možné se spotřebitelem dohodnout kupříkladu v rámci obchodních podmínek (ideálně v rozumné výši).

Podle našeho názoru by právo prodávajícího na úhradu úplaty za uskladnění zboží nemělo zaniknout ani v případě následného odstoupení od kupní smlouvy spotřebitelem. Situace tedy může být pro obchodníky příznivá zejména v těch případech, kdy zboží bylo zákazníkem uhrazeno předem, neboť právo na úplatu za uskladnění by mělo být možné započíst vůči právu spotřebitele na vrácení kupní ceny zboží. Na druhou stranu, pokud je cena zboží hrazena prostřednictvím dobírky, nemá obchodník ve své dispozici finanční prostředky zákazníka (a musel by svou pohledávku případně vymáhat, pokud by nebyla spotřebitelem uhrazena dobrovolně). V každém případě je však alespoň možné existenci takové pohledávky obchodníka (za uskladnění zboží) využít v rámci komunikace s těmi zákazníky, kteří si zboží nepřebírají.

Shodná právní úprava pak platí i v situacích, kdy si zákazník nevyzvedne zboží po jeho opravě v rámci reklamačního řízení, když ustanovení § 2170 odst. 3 občanského zákoníku stanoví, že: „Nepřevezme-li kupující věc v přiměřené době poté, co jej prodávající vyrozuměl o možnosti věc po opravě převzít, použije se § 2159 odst. 3 obdobně.“ To znamená, že i pro tyto případy by mělo být možné si se zákazníkem dohodnout výši úplaty za uskladnění zboží.

Josef Aujezdský

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 02/2023 určený členům tohoto spolku.