Ve Sbírce zákonů byl pod zákonem č. 40/2009 Sb., vyhlášen nový trestní zákoník, který završil dlouhodobý proces rekodifikace trestního práva hmotného. Vzhledem k tomu, že se nejedná o pouhé shrnutí dílčích novelizací ještě stávajícího trestního zákona, nýbrž o zcela novou kodifikaci s řadou změn a novot, je cílem autora tohoto článku upozornit na ty alespoň nejvýraznější. Přestože byl stávající trestní zákon, který byl součástí právního řádu 47 let, značnou měrou novelizován, nesl si doposud pomyslné stigma politicko-právní doktríny totalitního státu, která byla založena na třídním pojetí. Stávající trestní zákon vznikal v době, kdy bylo trestní právo zneužíváno ve prospěch vládnoucí moci k potlačení veškeré opozice a osob jiného politického, mravního či náboženského smyšlení. V novém trestním zákoníku, který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2010, se do popředí trestněprávní ochrany dostává člověk, zejména život, zdraví, tělesná integrita, osobní svoboda, čest a důstojnost.
Jednou z nejdiskutovanějších změn po celou dobu projednávání nového trestního zákoníku bylo snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z patnácti let na čtrnáct let. O problematice se vedly odborné debaty i polemiky nejen v průběhu celé přípravy nové kodifikace, ale také po jejím přijetí, když snížená hranice trestní odpovědnosti se na krátký čas v novém trestním kodexu skutečně objevila. Cílem snížení věkové hranice bylo umožnění účinnějších postihů dětských pachatelů. Proti snižování věkové hranice vystoupilo mnoho kritiků, zejména z řad lékařů a pedagogů, kteří upozorňovali na negativní průvodní jev snižování trestní odpovědnosti, a to především uspíšení sexuálního života mládeže. Dne 7.8.2009 byla Poslaneckou sněmovnou schválena novelizace ještě neúčinného trestního zákoníku, která trestní odpovědnost vrátila na hranici od patnáctého roku věku.
Formální pojetí trestného činu
Základem trestní odpovědnosti je podle trestního práva spáchání trestného činu. Nejpodstatnější principiální změnou trestního zákoníku je zavedení tzv. formálního pojetí trestného činu, namísto již přežitého materiálního pojetí trestného činu, kodifikovaného do našeho právního řádu po sovětském vzoru. Od materiálního pojetí trestného činu je v novém trestním zákoníku upuštěno a dále se vychází ze zásady subsidiarity trestní represe, která je materiálním prvkem formální definice trestného činu. Podle zásady subsidiarity trestní represe má stát uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy především tam, kde jiné právní prostředky (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.) selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za krajní prostředek (ultimam rationem), který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot tam, kde jsou ostatní prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob, zejména práva, vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
Podle stávajícího trestního zákona je „trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu“. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění. Pojmovými znaky trestného činu doposud jsou nebezpečnost činu pro společnost (materiální znak) a znaky uvedené v zákoně (formální znak), což jsou znaky skutkové podstaty trestného činu (včetně protiprávnosti), věk a příčetnost. Společenská nebezpečnost činu je materiálním korektivem formální skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Aby se jednalo o trestný čin, musí být obě podmínky splněny současně. Za trestný čin tedy doposud nešlo pokládat čin byť pro společnost nebezpečný, který neměl formální znaky uvedené v trestním zákoně, ale ani takový čin, jehož znaky sice uvedené v zákoně byly, avšak v konkrétním případě pro společnost nebezpečným nebyl.
Nový trestní zákoník definuje v ustanovení § 13 odst. 1 trestný čin jako „protiprávní čin, který trestní zákon za trestný označí a který vykazuje znaky v takovém zákoně uvedené“. Neurčitý ideologický pojem nebezpečnosti činu pro společnost trestní zákoník již neupravuje, neboť úmyslem zákonodárce zřejmě bylo oproštění se od používání „gumových pojmů“ a floskulí s cílem přesněji vymezit jednotlivé skutkové podstaty trestných činů. Formální pojetí trestného činu je tak logickým důsledkem principu zákonnosti, neboť je výrazem snahy stanovit přesné hranice trestnosti v zákoně a dává občanům větší interpretační i právní jistotu.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů“. Nový trestní zákoník tedy vychází z formálního pojetí trestného činu, které však není pouhým popisem znaků charakterizujících trestný čin, neboť je třeba posuzovat jej jako čin společensky škodlivý. Definice a kritéria společenské škodlivosti v trestním zákoníku bohužel chybí, když je pravděpodobně stanoví až aplikační praxe. Pojem společenské škodlivosti by neměl být v praxi přesto zaměňován s doposud zažitým pojmem nebezpečnosti činu pro společnost, neboť se nejedná o totéž. Společenská škodlivost bude nejspíše určována povahou a závažností trestného činu.
Kritici trestního zákoníku poukazují na jeho slabinu, kterou spatřují i ve vymezení formálního pojetí trestného činu, když podle nich orgány činné v trestním řízení nebudou moci v některých případech spolehlivě vyvodit závěr o tom, zda se o trestný čin jedná, či nikoliv. Tyto pochybnosti vzbuzují obavy zejména v tom, že Policie ČR s dozorujícími státními zástupci budou beze všeho stíhat všechny i „bagatelní“ trestné činy, tj. všechna jednání, která po formální stránce naplňují skutkovou podstatu trestného činu, přičemž bude z nadměrné přetíženosti orgánů činných v trestním řízení ohrožena jejich činnost. S tímto názorem nelze s ohledem již na výše uvedenou zásadu subsidiarity trestní represe souhlasit.
Nová kategorizace trestného činu
V novém trestním zákoníku nebylo převzato dosavadní jednotné pojetí soudně trestného deliktu, a to trestného činu (provinění u mladistvých pachatelů). Nová právní úprava namísto stávající monopartice zavádí bipartici trestných činů, když v ustanovení § 14 odst. 1 trestního zákoníku, dělí trestné činy na přečiny a zločiny. Vzhledem k tomuto členění trestných činů je pojem trestný čin zachován jako nadřazený k přečinům a zločinům. Kategorizaci zločinů a přečinů již upravoval Rakouský trestní zákoník z roku 1852, který spolu s přestupkem dokonce upravoval tripartici trestných deliktů.
Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 trestního zákoníku).
Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákoníku přečiny, tzn. všechny trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby od pěti let (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku). Trestným činem spáchaným mladistvým i nadále zůstává provinění, které není zvláštní kategorií trestného činu. Trestní zákoník dále upravuje podkategorii zločinů, a to zvlášť závažné zločiny, kterými jsou podle ustanovení § 14 odst. 3 trestního zákoníku úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. Tato kategorizace trestných činů na přečiny a zločiny by měla rozšířit prostor pro uplatnění alternativ a odklonů trestního řízení a pro diferenciaci trestních sankcí.
Zavinění v trestním zákoníku, omyl skutkový a právní
Dosavadní pojetí zavinění jako předpokladu pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin zůstalo zachováno i v novém trestním zákoníku. I nadále se rozlišuje zavinění na úmyslné a na zavinění z nedbalosti, když podle ustanovení § 13 odst. 2 trestního zákoníku, je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý, § 15 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku) nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, § 15 odst. 1, písm. b) trestního zákoníku). Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá, § 16 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku) nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá, § 16 odst. 1, písm. b) trestního zákoníku).
Zavinění je vybudováno na složce intelektuální a volní, které zásadním způsobem odlišují úmysl od nedbalosti (u nedbalosti chybí složka volní). Nepřímý úmysl v aplikační praxi často hraničí s vědomou nedbalostí, což mnohdy má zásadní význam na trestní odpovědnost pachatele trestného činu. Vzhledem k tomu, že stávající úprava pojem srozumění nijak nedefinovala, ustálila jej judikatura, která vycházela z teorie volní lhostejnosti , podle které skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Trestní zákoník v ustanovení § 15 odst. 2 vyřešil výkladové problémy zpřísněním trestní represe, když zavedl legální definici srozumění, podle které je srozuměním i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. V ustanovení § 16 odst. 2 trestního zákoníku je novinkou tzv. hrubá nedbalost, podle kterého „je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.“ Hrubá nedbalost však není zvláštním druhem nedbalosti, ale jen vyjádřením míry nedbalosti požadované trestním zákonem, a to vedle nedbalosti vědomé a nedbalosti nevědomé.
Trestní zákoník v souladu s požadavky praxe nově upravuje skutkový omyl (§ 18 trestního zákoníku) a omyl právní (§19 trestního zákoníku) který se dosud vyvozoval z ustanovení upravujících subjektivní stránku trestného činu. Nová úprava obsahuje vymezení jak skutkového omylu pozitivního (pachatel mylně předpokládá existenci určité skutkové okolnosti, která je znakem trestného činu a která podmiňuje jeho trestní odpovědnost), tak i negativního skutkového omylu (pachatel nezná určitou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně). Skutkový omyl negativní bude podle navrhované úpravy vylučovat trestní odpovědnost za dolózní čin, což nevylučuje odpovědnost pachatele za trestný čin kulpózní. Z hlediska podmínek vylučujících trestní odpovědnost byla zavedena úprava pozitivního skutkového omylu. Trestní zákoník zavádí i právní omyl jako okolnost snižující nebo vylučující trestní odpovědnost, podle kterého „kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.“ Trestně odpovědným by neměl být ten, kdo jednal v omluvitelném právním omylu, přičemž podstatou by mělo být zkoumání, zda se pachatel mohl právního omylu vyvarovat. Trestní zákoník tak rozlišuje právní omyl omluvitelný (omyl, jehož se pachatel nemohl vyvarovat - vylučuje trestní odpovědnost) a právní omyl neomluvitelný (omyl, jehož se pachatel mohl vyvarovat), který trestní odpovědnost připouští s možností uložení zmírnění trestu.
Nová koncepce pachatele trestného činu, nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti Podle stávající právní úpravy je pachatelem trestného činu ten, kdo trestný čin spáchal sám. Nový trestní zákoník pojem pachatele trestného činu upravil, když jej převzal z názvosloví ustálené judikatury. Podle ustanovení § 22 odst. 1 trestního zákoníku je „pachatelem trestného činu ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná“. Za pachatele se považuje i tzv. nepřímý pachatel, který trestný čin nespáchá „vlastnoručně“, ale ke spáchání trestného činu užije jiné osoby, která je v rukou pachatele živým nástrojem, a to zejména osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala (§ 22 odst. 2, trestního zákoníku). Nepřímý pachatel je trestně odpovědný pro úmyslný trestný čin, který spáchal za pomoci živého nástroje, který použil ke spáchání svého trestného činu. Osoba, která je použita jako “živý nástroj”, není trestně odpovědná (např. pro nepříčetnost, či nedostatek věku, proto, že jednala v krajní nouzi poté, co byla k jednání donucena apod.), případně je odpovědná jen pro nedbalostní trestný čin. V trestním zákoníku byl upřesněn pojem nepříčetnost, podle kterého „kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný“ (§ 26 trestního zákoníku). Nově je pak v ustanovení § 27 trestního zákoníku upravena zmenšená příčetnost, přičemž podle tohoto ustanovení „kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.“
Rozšíření případů okolností vylučující protiprávnost
Za okolnosti vylučující protiprávnost trestní nauka považuje některé okolnosti, které způsobují, že dovolený čin, který se svými rysy sice podobá trestnému činu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a není pro společnost škodlivý. Z okolností vylučující protiprávnost upravuje stávající trestní zákon nutnou obranu, krajní nouzi a oprávněné použití zbraně. Trestní zákoník vedle výše uvedených zavádí další okolnosti vylučující protiprávnost, a to svolení poškozeného (§ 30 trestního zákoníku) a přípustné riziko (§ 31 trestního zákoníku). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výčet okolností vylučujících protiprávnost (trestní odpovědnost) není uzavřený a ani uzavřený být nemůže, a proto v novém trestním zákoníku jsou upraveny jen nejdůležitější a nejfrekventovanější typy těchto okolností včetně svolení poškozeného a přípustného rizika.
Nová systematika zvláštní části trestního zákoníku, změny v oblasti trestních sankcí
Mezi další změny nové právní úpravy patří změna systematiky zvláštní části trestního zákoníku (která vystihuje závažnost zájmů chráněných zákonem, které trestní zákoník chrání) a zpřísnění postihů (za nejzávažnější trestné činy proti životu a zdraví) a některých trestných činů proti svobodě a proti lidské důstojnosti. Ze stávajícího trestního zákona byly vypuštěny některé nadbytečné skutkové podstaty trestného činu, které nový trestní zákoník nepřevzal, jako např. trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, trestný čin záškodnictví či trestný čin nedovolené výroby lihu atd.
Nový trestní zákoník také zavádí řadu nových skutkových podstat trestných činů, některé zpřesňuje a přizpůsobuje potřebám praxe. V této souvislosti je nutné dodat, že zpřesněna byla většina skutkových podstat hospodářských trestných činů a některé nedbalostní trestné činy. V oblasti ochrany života jsou nově upraveny např. skutkové podstaty zabití (§ 141 trestního zákoníku), které zohledňuje rozrušení, strach, předchozí zavrženíhodné jednání oběti, s výrazně mírnější sazbou (3 až 8 let) oproti vraždě a usmrcení z nedbalosti (§ 143 trestního zákoníku). Je zde také nová úprava nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku), jehož měřítkem je důvodná obava o život nebo způsobení jiné těžké újmy a zcela nová úprava nebezpečného pronásledování (§ 354 trestního zákoníku). Mezi některými novými skutkovými podstatami jsou v rámci ochrany před zneužitím nových vědeckých či technických poznatků neoprávněné odebrání tkání a orgánů (§ 164 trestního zákoníku), protiprávní transplantace (§ 166 trestního zákoníku), nakládání s látkami s hormonálním účinkem včetně dalších dopingových metod (např. zvyšování přenosu kyslíku v organismu, § 288 trestního zákoníku). Nově je také zařazen neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací (§ 230 trestního zákoníku) a také nedovolené opatření si přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému (§ 231 trestního zákoníku). Trestní zákoník dále nově upravuje postih porušení tajemství dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 183 trestního zákoníku). Nově je také upravena skutková podstata trestného činu útoku proti lidskosti (§ 401 trestního zákoníku), prostituce ohrožující mravní vývoj dětí (§ 190 trestního zákoníku) aj.
V souvislosti s výše uvedeným zvyšuje trestní zákoník obecnou horní hranici sazby trestu odnětí svobody z dosavadních 15 let na 20 let, přičemž výjimečným trestem bude kromě doživotí i trest odnětí svobody od 20 do 30 let (podle platné úpravy od 15 let do 25 let). Dále umožňuje výrazně přísněji postihnout recidivu, avšak na druhé straně posiluje úlohu alternativních trestů, když nově zavádí alternativní trest domácího vězení a trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Nově také trestní zákoník posunuje hranici trestní sazby ze dvou let na tři roky u podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody (§ 81 odst. 1 trestního zákoníku). Co se týče ochranných opatření, zavádí nový trestní zákoník vedle ochranných opatření upravených stále účinným trestním zákonem (ochranné léčení, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova) nový druh ochranného opatření, a to zabezpečovací detence (§ 100 trestního zákoníku). Nová právní úprava ochranného léčení přinesla omezení jeho trvání. Dle ustanovení § 99 odst. 6 trestního zákoníku ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta. Nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení.
Podle autora tohoto příspěvku, je přijetí nového trestního zákoníku i přes všechny výkladové potíže a nejasnosti, které v praxi s aplikací nové právní úpravy jistě vzniknou, přínosem, neboť je svým obsahem a propracovaností kvalitnější, než stávající trestní zákon. Zásadním nedostatkem přijaté rekodifikace je dle autora tohoto článku zejména skutečnost, že reforma trestního práva nebyla provedena komplexně, tj. že nebyl současně s novým trestním zákoníkem přijat zcela nový trestní řád. Dalším deficitem nového trestního zákoníku je také skutečnost, že byl ještě před svou účinností novelizován a lze očekávat, že uvedená novelizace nebude poslední.