Jak známo, od začátku příštího kalendářního roku má v České republice nabýt účinnosti nová úprava soukromého práva, včetně nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). V tomto příspěvku se budeme zabývat problematikou, jak se tato regulace dotkne využívání standardizovaných smluvních dokumentů v praxi, zejména pak obchodních podmínek. Taktéž se budeme stručně věnovat některým výkladovým obtížím, jež tato nová právní úprava přináší.

Regulace v oblasti využívání standardizované smluvní dokumentace se bude odlišovat podle postavení smluvních stran. Bude jiná v případech, kdy jsou smluvní strany podnikateli, v případech, kdy se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem (dále jej označujeme jako spotřebitelský vztah) a v ostatních případech (kupříkladu smluvní vztahy právnických osob založených za jiným účelem, než je podnikání apod.). Je tedy nutné počítat se třemi různými právními režimy.

Pro všechny vztahy obecně platí zejména ustanovení § 1751 odst. 1 nového občanského zákoníku, jež více méně přebírá úpravu současného obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), týkající se používání obchodních podmínek. Ustanovení § 1751 odst. 1 zní následovně: „část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.“. Pojem „nabídka“ je tzv. legislativní zkratkou návrhu na uzavření smlouvy, jež však není zákonodárcem v textu kodexu důsledně dodržována. Ve vztazích mezi podnikateli bude možné i nadále využívat odkaz na „obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi“.

Zásadně tedy zůstává zachována povinnost obchodní podmínky k návrhu na uzavření smlouvy přiložit, za předpokladu, že jejich obsah není smluvním stranám znám již před uzavřením smlouvy. Nebude tedy zřejmě ani nadále postačovat uvedení pouhého hypertextového odkazu na text obchodních podmínek apod. Tento požadavek však neplatí v případě uzavírání licenčních smluv k předmětům chráněným autorským právem, kde byla přijata zvláštní úprava. Konkrétně se jedná o ustanovení § 2373 odst. 1 nového občanského zákoníku: „obsah smlouvy nebo jeho část lze určit také odkazem na licenční podmínky, jež jsou stranám známé nebo veřejně dostupné.“. Zde se tedy jedná o určitou úlitbu modelům využívaným při distribuci free software a Open Source software, kdy by mělo postačovat, že jsou licenční podmínky „veřejně dostupné“. Domníváme se však, že tuto možnost bude velmi obtížné aplikovat na spotřebitelské vztahy, a to zejména s ohledem na existenci informačních a poučovacích povinností obchodníka vůči spotřebiteli a regulaci způsobu jejich plnění. V této souvislosti je možné upozornit na nedávné rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Content Services Ltd v. Bundesarbeitskammer (C-49/11), jež se zabývá otázkou, jakým způsobem mají být tyto povinnosti podnikatelem vůči spotřebiteli plněny. V rámci tohoto rozhodnutí dospěl Soudní dvůr EU k závěru, že tyto povinnosti nelze ze strany podnikatele plnit pouhým umístěním (zveřejněním) informací na webové stránce.

Na všechny zmiňované vztahy by mělo dopadat také ustanovení § 1753 nového občanského zákoníku. To stanoví, že „ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“. Důvodová zpráva k této regulaci zmiňuje, že „nejde však jen o ustanovení s neočekávaným obsahem, ale i ustanovení vyjádřená pro druhou stranu nejasně, nebo drobným, špatně čitelným písmem, pokud mění nebo doplňují obsah smlouvy způsobem, který druhá strana nemohla rozumně očekávat.“. Přestože záměr zákonodárce je poměrně jasný, důsledky pro praxi jsou dle našeho názoru problematické. Konkrétně půjde velmi těžko stanovit hranici, jaké ustanovení je pro protistranu rozumně neočekávatelné (kupříkladu u komplexnějších finančních produktů, nových webových služeb apod.). Taktéž není zcela jasné, co se rozumí výslovným přijetím takového neočekávaného ustanovení. Zdali bude kupříkladu stačit zahrnout číselný seznam těchto potenciálně protistranou „nepředvídaných“ ustanovení obchodních podmínek přímo do textu smlouvy (odkazující na tyto obchodní podmínky) či nikoliv.

Velmi často diskutovaným tématem je pak připuštění možnosti jednostranné změny obchodních podmínek u déletrvajících smluvních závazků, a to dle ustanovení § 1752 odst. 1 nového občanského zákoníku. Jedná se o podstatnou odlišnost od současné právní úpravy, jež jednostrannou změnu práv a povinností z již uzavřené smlouvy dovoluje pouze ve velmi specifických případech regulovaných zvláštní právní úpravou (banky odkazující na ceník apod.). Bez ohledu na tuto skutečnost se řada organizací již za současné právní úpravy snaží docílit změny obchodních podmínek jednostranně, nejčastěji konstruováním nejrůznějších automatických projevů vůle druhé strany. Zřejmě i pod vlivem těchto osob byla možnost jednostranné změny smluvních práv a povinností zahrnuta také do nového občanského zákoníku. Nicméně i přes tuto snahu nebude dle našeho názoru možné tuto jednostrannou změnu obchodních podmínek zřejmě realizovat v rámci spotřebitelských vztahů. Speciální úprava v ustanovení § 1814 písm. g) nového občanského zákoníku totiž zakotvuje, že „zvláště se zakazují ujednání, která dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran“. Samotným výkladem jednotlivých zákonných předpokladů pro jednostrannou změnu obchodních podmínek se nebudeme blíže zabývat, neboť toto téma by vydalo na několik samostatných článků.

Obecně bude platit také regulace tzv. smluv uzavíraných adhezním způsobem, a to kromě těch případů, kdy tuto úpravu mezi sebou podnikatelé výslovně vyloučí (při dodržení podmínek stanovených v § 1801). Co se vůbec rozumí tzv. adhezní smlouvou? Podle ustanovení § 1798 odst. 1 nového občanského zákoníku je adhezní smlouvou ta smlouva, jejíž „základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.“. Více méně se tedy jedná o ty smlouvy, o jejichž obsahu se individuálně nevyjednává. Ustanovení § 1798 odst. 2 nového občanského zákoníku doplňuje, že „použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.“. Dle našeho názoru bude mít tedy regulace adhezních smluv dopad na většinu smluv, které jsou v praxi řešeny s využitím obchodních podmínek.

V rámci ustanovení § 1798 narážíme na pojem „slabší strana“, kterým je nový občanský zákoník prošpikován. Kdo bude považován za slabší stranu však není v tuto chvíli bohužel zcela jasné, neboť kromě ustanovení § 433 odst. 2 nepodává občanský zákoník bližší vysvětlení (má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním). Prakticky v každém smluvním vztahu je totiž jedna strana nutně „slabší“ (zejména s ohledem na výraznou informační asymetrii, jež je v moderní společnosti prakticky všudypřítomná).

Co zmiňovaná regulace adhezních smluv konkrétně obsahuje? Ustanovení § 1799 nového občanského zákoníku stanoví, že „doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát.“. Výklad tohoto ustanovení bude dle našeho názoru problematický. Pokud se takovou doložkou rozumí jakékoliv smluvní ujednání (viz § 1800), které odkazuje mimo samotný text smlouvy (kupříkladu tedy na obchodní podmínky), pak pochopitelně vzniká otázka, jak v praxi postupovat, aby slabší strana byla s doložkou a jejím významem jednoznačně seznámena nebo jak prokazovat, že význam doložky musela slabší strana znát.

Regulace adhezních smluv pak dále pokračuje ustanovením § 1800 nového občanského zákoníku. Jeho odst. 1 zakotvuje, že „obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen.“. Určit, jaké ujednání je pro osobu průměrného rozumu srozumitelné, nemusí být zcela jednoduché. Odst. 2 pak stanoví, že „obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná…“.

Na závěr je tedy možné shrnout, že pokud nová úprava občanského práva skutečně vstoupí v účinnost, bude se nutné při používání obchodních podmínek v praxi vypořádat s některými výkladovými problémy. Kromě posuzování toho, zdali je protistrana „slabší“, či nikoliv, bude nutné také věnovat pozornost tomu, jaká ustanovení lze považovat v daném vztahu pro protistranu za nepředvídatelná či zvláště nevýhodná. Zejména zpočátku tak mezi podnikateli i jejich právními poradci bude ohledně těchto obecně formulovaných ustanovení pravděpodobně panovat značná míra nejistoty. K tomu je nutné připočíst, že se rozumného soudního výkladu těchto pojmů dočkáme nejdříve v horizontu několika let, ne-li desítek let.

článek původně publikován na serveru LUPA