V návaznosti na požadavky členů naší asociace se v tomto právním oběžníku vracíme k problematice, které jsme se věnovali již dříve. Konkrétně se budeme zabývat otázkou, jaké právo (právo jakého státu) se použije v situacích, kdy dochází k prodeji zboží českým obchodníkem těm spotřebitelům, jež mají bydliště v jiné členské zemi Evropské unie. Kupříkladu tedy pokud český obchodník prodává zboží slovenským spotřebitelům. Tento případ je nutné důsledně odlišovat od těch situací, kdy kupujícím vůbec není spotřebitel, či od situací, kdy má nakupující spotřebitel své obvyklé bydliště mimo EU. Těm se v tomto právním oběžníku blíže nevěnujeme.

Právní regulaci v této oblasti obsahuje ustanovení čl. 6 odst. 1 a odst. 2 nařízení Řím I.  Podle těchto ustanovení zásadně platí, že smluvní strany si mohou právo, kterým se má jejich smluvní vztah řídit (tzv. rozhodné právo), dohodnout. To znamená, že kupříkladu český obchodník zařadí do svých obchodních podmínek ujednání o tom, že právní vztah z kupní smlouvy se řídí českým právem, přičemž tyto podmínky se následně stanou součástí kupní smlouvy se spotřebitelem. Pokud se takový obchodník „nezaměřuje“ na jiné státy (viz níže), než je Česká republika, mělo by takové ustanovení postačovat.

Nicméně pokud se obchodník „zaměřuje“ také na území státu, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, budou na tento právní vztah z kupní smlouvy dopadat i kogentní ustanovení právního řádu takového státu. To znamená, že pokud se bude český obchodník „zaměřovat“ na Slovensko (přičemž bylo mezi stranami dohodnuto české právo jako rozhodné právo), bude se právní vztah mezi obchodníkem a slovenským spotřebitelem řídit nejen českým právem ale zároveň i těmi ustanoveními slovenského spotřebitelského práva, jež jsou pro spotřebitele výhodnější, než jsou ustanovení práva českého. Pokud si smluvní strany v takovém případě rozhodné právo vůbec nesmluví, použije se výhradně slovenské právo (stále za předpokladu, že se obchodník na Slovensko zaměřuje).

Dostáváme se tedy z tohoto pohledu ke kardinální otázce, co to vlastně znamená, že se obchodník na určitou zemi zaměřuje. Této problematice jsme se věnovali v právním oběžníku č. 4/2015, avšak v jiném kontextu, konkrétně v kontextu toho, kdy může být český obchodník žalován spotřebitelem v zahraničí. Ustanovení čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I , které upravuje příslušnost soudů ve spotřebitelských věcech, je založeno na shodném modelu, přičemž je k němu dostupná judikatura Soudního dvora EU, která pojem „zaměřování“ naplňuje pro praxi jasnějším obsahem. Dle našeho názoru by tato judikatura však měla být použitelná i pro náš případ (tedy určení rozhodného práva ve spotřebitelských vztazích).

Konkrétně ve spojených věcech Peter Pammer v. Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG (C-585/08) a Hotel Alpenhof GesmbH v. Oliver Heller (C-144/09) Soudní dvůr EU judikoval, že „následující skutečnosti, jejichž výčet není taxativní, mohou představovat indicie umožňující se domnívat, že činnost podnikatele je zaměřena na členský stát bydliště spotřebitele: mezinárodní povaha činnosti, popis cesty do sídla podnikatele s počátkem v jiných členských státech, použití jiného jazyka nebo jiné měny, než jsou jazyk nebo měna, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo, s možností provést rezervaci a potvrdit ji v tomto jiném jazyce, uvedení telefonického spojení s mezinárodním předčíslím, vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů na internetu s cílem usnadnit spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech přístup na stránku podnikatele nebo jeho zprostředkovatele, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, a uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech. Naproti tomu pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nepostačuje. Stejně je tomu v případě uvedení elektronické adresy, jakož i dalších kontaktních údajů nebo v případě využití jazyka nebo měny, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo.“

Kupříkladu pokud bude mít český obchodník umístěn internetový obchod i na slovenské doméně, bude umožňovat platby v měně Euro a bude mít pro území Slovenska lokalizovánu reklamu, lze z toho dle našeho názoru usuzovat, že se na Slovensko zaměřuje (ve výše uvedeném smyslu). V takovém případě musí počítat s tím, že se na jeho vztahy se spotřebiteli aplikovat slovenské právo, a to buď výhradně (pokud neučiní se spotřebitelem dohodu o jiném rozhodném právu) nebo částečně, pouze v oblastech, které upravují slovenské kogentní normy. Z těchto důvodů je tedy vhodné, aby obsah své právní dokumentace a své postupy takový obchodník konzultoval i se slovenským advokátem.

Na závěr pak připomínáme, že dle rozsudku Soudního dvora EU ve věci Verein für Konsumenteninformation proti Amazon EU Sàrl (C-191/15), které jsme se již věnovali dříve , musí obchodník spotřebitele v takových případech informovat, že na jejich vztah dopadají i ustanovení právního řádu domovského státu spotřebitele.

Josef Aujezdský, advokát

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 11/2019 určený členům tohoto spolku.