V tomto právním oběžníku se budeme blíže věnovat červencovému rozsudku Soudního dvora EU, který se zabýval výkladem ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. c) směrnice o právech spotřebitelů . To upravuje jednu z informačních povinností internetového obchodníka vůči spotřebiteli před uzavřením smlouvy. Konkrétně toto ustanovení směrnice stanoví, že „před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou uzavřenou na dálku …, poskytne obchodník spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem tyto informace… zeměpisnou adresu, na níž je obchodník usazen, a jeho telefonní číslo, číslo faxu a e-mailovou adresu, pokud existují, které spotřebiteli umožňují urychleně obchodníka kontaktovat a efektivně s ním komunikovat …“
V rámci českého práva byla tato povinnost provedena (nikoliv však zcela přesně) v rámci ustanovení § 1811 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku . To uvádí, že „směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a tyto skutečnosti nejsou zřejmé ze souvislostí, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj…“
Vzhledem k tomu, že ani z implementace směrnice do německého práva nebylo zcela jasné, jaký přesně rozsah povinností obchodníkům má toto ustanovení směrnice stanovit, dostal se výklad této otázky až k Soudnímu dvoru EU. Interpretace tohoto ustanovení může být totiž nejasná v mnoha rovinách. Konkrétně může být sporné, jaké přesně kontaktní údaje je obchodník povinen spotřebiteli před uzavřením smlouvy sdělit, zdali musí sdělit i takové kontaktní údaje, které pro komunikaci se zákazníky nepoužívá, či dokonce zdali toto ustanovení ukládá obchodníkovi povinnost, aby si zřídil telefonní, faxovou linku či novou e-mailovou adresu, pokud je zatím nemá. Dále vznikala otázka, zdali může obchodník pro tyto účely (efektivní komunikace se zákazníky) používat i jiné komunikační prostředky, které ustanovení směrnice výslovně nezmiňuje, jako je systém pro výměnu rychlých zpráv (chat) nebo zpětné volání.
Soudní dvůr EU došel v rámci výše zmíněného rozhodnutí k závěru, že ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. c) směrnice nestanoví přesnou povahu komunikačního prostředku, který musí obchodník pro komunikaci se spotřebiteli zavést. Nelze ho kupříkladu vykládat tak, že by měl obchodník za všech okolností poskytnout své telefonní číslo. Na druhou stranu toto ustanovení vyžaduje, aby „obchodník poskytl všem spotřebitelům k dispozici komunikační prostředek, který jim umožní urychleně jej kontaktovat a efektivně s ním komunikovat.“
Dále soud zmínil, že předmětné ustanovení nezakládá „obchodníkovi povinnost, aby zřídil telefonní nebo faxovou linku, nebo si založil novou e-mailovou adresu, které umožní spotřebitelům kontaktovat jej“, přičemž vyžaduje, aby „sdělil telefonní či faxové číslo nebo svou e-mailovou adresu pouze v případech, kdy obchodník již těmito prostředky komunikace se spotřebiteli disponuje.“ V neposlední řadě pak Soudní dvůr EU konstatoval, že toto ustanovení směrnice nebrání tomu, aby „obchodník poskytl jiné komunikační prostředky, než které jsou vyjmenovány v tomto ustanovení“, a to za předpokladu, že dá „spotřebiteli k dispozici komunikační prostředek způsobilý splňovat kritéria přímé a efektivní komunikace.“
Josef Aujezdský, advokát
Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 7/2019 určený členům tohoto spolku.