V nedávně době byl zveřejněn nález Ústavního soudu ČR ze dne 5.11.2019, sp. zn. II. ÚS 2778/19 (dále jen „rozhodnutí “), který se zabýval ustanovením § 1833 občanského zákoníku, jež v praxi není příliš často využíváno, přestože může mít zásadní důsledky pro podnikatele. Toto ustanovení se věnuje některým následkům absence poučení o právu spotřebitele odstoupit od smlouvy (uzavřené distančním způsobem nebo mimo prostory obvyklé pro podnikání) bez uvedení důvodu.

Jak známo, podnikatel je povinen sdělit spotřebiteli před uzavřením tohoto typu smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učinil nabídku, podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy bez odůvodnění, jakož i formulář pro odstoupení od smlouvy. Důsledkem absence poučení o právu odstoupit od smlouvy je mimo jiné prodloužení možnosti spotřebitele od smlouvy odstoupit až do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení (§ 1829 odst. 2 občanského zákoníku). Pokud však byl spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel. Podnikatel tedy může svoje opomenutí napravit a poučit spotřebitele o možnosti odstoupit od smlouvy i později.

Rozhodnutí Ústavního soudu se však věnuje jinému následku porušení povinnosti upozornit spotřebitele na možnost odstoupit od smlouvy. Stěžovatelka, která podala úspěšnou ústavní stížnost, odstoupila od spotřebitelské smlouvy o koupi stolu. Kupující nevytkla po převzetí stolu žádnou vadu, nicméně následující den se obrátila na prodávajícího s tím, že byl dodán stůl s poškozenou nohou. Prodávající zamítl reklamaci, proto stěžovatelka odstoupila od smlouvy bez uvedení důvodu. Prodávající odmítl vrátit stěžovatelce celou kupní cenu – ponechal si 10% z ceny stolu jako náhradu za poškozenou nohu stolu. Obecný soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení zbývající části ceny s tím, že podnikatel měl právo si ponechat náhradu za snížení hodnoty zboží v souladu s ustanovením § 1833 občanského zákoníku.

Ústavní soud se však postavil na stranu stěžovatelky a upozornil na to, že dle ustanovení § 1833 občanského zákoníku sice platí, že spotřebitel odpovídá podnikateli za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti, ale obecný soud měl aplikovat na tuto situaci druhou větu v tomto ustanovení – že toto neplatí, pokud podnikatel nesdělil spotřebiteli informace týkající se možnosti odstoupení (jako v tomto případě): „Při posuzování nároku stěžovatelky na vrácení kupní ceny v souvislosti s odstoupením od smlouvy obvodní soud na věc neaplikoval ustanovení občanského zákoníku, která transponují ustanovení směrnice 2011/83, zejména nepřihlédl k omezení odpovědnosti spotřebitele za snížení hodnoty zboží dle § 1833 občanského zákoníku v případě, že podnikatel nesplnil povinnost spotřebitele informovat o právu odstoupit od smlouvy dle § 1820 odst. 1 písm. f) občanského zákoníku.“

Rozhodnutí Ústavního soudu tak potvrdilo další důsledek absence poučení o právu odstoupit od smlouvy, který může mít velký dopad na podnikatele, když nemohou v těchto případech požadovat po spotřebiteli náhradu za snížení hodnoty zboží před odstoupením od smlouvy. Kromě samotného prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy na jeden rok a čtrnáct dnů tedy spotřebitel navíc neodpovídá prodávajícímu za snížení hodnoty zboží (které má být prodávajícímu vráceno v důsledku odstoupení od smlouvy), i pokud s ním spotřebitel nakládal nestandardně.

Ústavní soud však naznačil, že by se tato úleva pro spotřebitele neměla pravděpodobně týkat každého snížení hodnoty zboží – například pokud by kupující jednal ve zlé víře a pokoušel se zneužít absenci poučení nebo by se snažil věc úmyslně poškodit. Nikdo nesmí dle § 6 odst. 2 občanského zákoníku těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Toto však nikdo v soudním řízení netvrdil ani neprokazoval, proto se těmto výjimkám Ústavní soud blíže nevěnoval.

Alžbeta Hudáková, advokátka

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 1/2020 určený členům tohoto spolku.