Většina obchodníků se v praxi při uzavírání smluv setkává s využitím obchodních podmínek, a to jak ve vztahu ke koncovým spotřebitelům, tak i ve vztahu k dodavatelům. Mezi některými obchodníky převládá představa, že ve chvíli, kdy mají vypracovány nějaké obchodní podmínky, řídí se jimi jejich právní vztahy. Avšak aby se obchodní podmínky skutečně staly součástí smluvních ujednání mezi obchodníkem a třetí osobou, musí být splněny určité předpoklady. Ohledně těchto předpokladů je pak nutné rozlišovat případy použití obchodních podmínek v obchodnězávazkových (např. vztah prodejce a jeho dodavatel) a v občanskoprávních vztazích (např. vztah prodejce a spotřebitel).

Možnost používat obchodní podmínky jako součást smluvních ujednání je výslovně zmiňována pouze v případě obchodnězávazkových vztahů. Podle ustanovení § 273 obchodního zákoníku lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Citované ustanovení tak rozlišuje obchodní podmínky dvojího druhu. Za prvé jde o všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. Obchodní zákoník blíže neurčuje tyto organizace, lze však výkladem dovodit, že by měly být určitým garantem odbornosti a právní kvality vytvořených podmínek. Za druhé jde o obchodní podmínky vypracované jinými subjekty (včetně např. jednou ze stran navrhované smlouvy), které jsou v praxi používány častěji. Takovéto obchodní podmínky musí být stranám známé (např. z předchozí vzájemné obchodní činnosti stran) či musí být ke smlouvě přiloženy.

Občanský zákoník problematiku obchodních podmínek výslovně neřeší, ovšem i v režimu občanského zákoníku je možné, aby obchodní podmínky tvořily součást smluvního ujednán (viz ustanovení § 53a odst. 3 občanského zákoníku). Zejména ve spotřebitelských vztazích však lze považovat za přinejmenším vhodné, aby obchodní podmínky byly ke smlouvě přiloženy.

Technické provedení seznámení spotřebitele s obchodními podmínkami či jejich přiložení ke smlouvě v případě distančních smluv uzavíraných elektronickými prostředky (smluv uzavíraných při on-line prodeji) by mělo být v rámci právní jistoty obou stran takové, aby umožňovalo zachycení a možnost prokázání obsahu obchodních podmínek v době uzavření smlouvy, jakož i skutečnosti, že podmínky byly ke smlouvě přiloženy či že s nimi byla protistrana seznámena. V této souvislosti je možné zmínit, že pro oblast spotřebitelských smluv pak občanský zákoník v návaznosti na komunitární úpravu výslovně stanoví, že všeobecné obchodní podmínky musí být spotřebiteli poskytnuty ve formě, která umožňuje archivaci a reprodukci.

Pro praxi bychom jako nejvhodnější řešením viděli případ, kdy se celé znění obchodních podmínek umístí na konec objednávkového formuláře (např. pod „nákupní košík“) a příjemce s jejich obsahem vysloví souhlas stejným způsobem jako s obsahem smlouvy. Již méně vyhovující je řešení, kdy se na konec objednávkového formuláře umístí pouze hypertextový odkaz na znění obchodních podmínek a spotřebitel vysloví souhlas s jejich zněním (např. zaškrtnutím tzv. checkboxu), a to aniž by se mu podmínky musely nutně zobrazit. Ohledně „přípustnosti“ této varianty bude nutné vyčkat na závazná rozhodnutí českých soudů (v zahraničí již byla tato otázka několikráte řešena).