Články
Občanské právo
Sdílet

Zásada ochrany slabší strany v NOZ

advokátka
26. 2. 2016
4 minuty čtení

V tomto právním oběžníku se budeme stručně zabývat zásadou ochrany slabší strany, jelikož právě díky této zásadě je v úpravě nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) řada ustanovení, která se slabší stranou není možné ujednat.

Na úvod je třeba poznamenat, že v úpravě NOZ se nevyskytuje konkrétní definice institutu slabší strany a není tedy v tuto chvíli zřejmé, které všechny subjekty se mohou v postavení slabší strany ocitnout. Praktické důsledky této právní úpravy tak nejsou v tuto chvíli zcela předvídatelné. Aplikací této zásady má být v právních vztazích korigována faktická (např. ekonomická či intelektuální) nerovnost mezi stranami a žádnou konkrétní definicí by nebylo možné obsáhnout veškeré možné případy této faktické nerovnosti.

Zásada ochrany slabší strany se dle autorů NOZ stala neoddělitelnou zásadou moderního soukromého práva a zvlášť výrazně se v současné době uplatňuje právě v oblasti práva spotřebitelského. Napříč celým NOZ jsou však chráněni nejen spotřebitelé, ale také nezletilí, zaměstnanci, nájemci, pacienti, oběti domácího násilí atd., dále je stanovena ochrana například v úpravě adhezních smluv, lichvy nebo nového institutu neúměrného zkrácení.

Nejvýrazněji se však tato zásada projevuje v úpravě závazkových vztahů a je tedy nutné slabší stranu v každém jednotlivém smluvním vztahu určit na základě okolností, které ovlivňovaly vznik tohoto smluvního vztahu, typicky zda měla smluvní strana možnost ovlivnit obsah smluvního vztahu a dále znalosti a zkušenosti dané smluvní strany. Může se tedy také stát, že v konkrétním smluvním vztahu nebude slabší stranou žádná ze stran.

Nejobecněji je zásada ochrany smluvní strany zakotvena v ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) NOZ, které stanoví, že „nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou ujmu, nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.“ Jejím konkrétnějším vyjádřením pak je ustanovení § 433 odst. 1 NOZ, které stanovuje, že „kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.“ Toto ustanovení je základem pro úpravu ochrany spotřebitele v části čtvrté NOZ (§ 1810 a násl.), přestože necílí pouze na spotřebitele, i když by se tak mohlo zdát. Zároveň se v odstavci 2 stanoví vyvratitelná domněnka, že „slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.“ Podnikatel tedy může v konkrétním případě prokázat, že ačkoliv jedná s nepodnikatelem, nejedná se v tomto případě o slabší stranu. Stejně tak ovšem může nepodnikatel prokázat, že slabší stranou je.

Co se týče konkrétní úpravy související s e-commerce, projevuje se zásada ochrany slabší strany výrazně například v ustanoveních § 1811, § 1820 či § 1843 NOZ upravujících informační povinnost podnikatele, § 1814 NOZ, kde jsou stanovena zakázaná ujednání podnikatele se spotřebitelem, dále prodloužením lhůty pro odstoupení od smlouvy při nepoučení spotřebitele o tomto právu v § 1829 odst. 2 NOZ, či v ustanovení § 1753 NOZ, které stanoví, že ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně. Dále budou velmi důležitá také ustanovení § 1799 a § 1800 NOZ. Ustanovení § 1799 NOZ konkrétně stanoví, že „doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát.“ Regulace tzv. adhezních smluv pak dále pokračuje ustanovením § 1800 nového občanského zákoníku. Jeho odst. 1 zakotvuje, že „obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen.“. Určit, jaké ujednání je pro osobu průměrného rozumu srozumitelné, nemusí být zcela jednoduché. Odst. 2 pak stanoví, že „obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná…“.

Jak vyplývá z výše uvedeného, zásada ochrany slabší strany prolíná celým NOZ, a v praxi se s tímto institutem budeme setkávat velmi často.

Barbora Chvalinová

Advokátní kancelář Mašek, Kočí, Aujezdský
www.e-Advokacie.cz – on-line právní poradenství

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 12/2013 určený členům tohoto spolku.

Vstupte

K dalšímu čtení

Občanské právo

Rozsudek SDEU Fuhrmann-2-GmbH v B. (C 249/21) - objednávkové tlačítko

30. 12. 2023

>
Občanské právo

Rozsudek SDEU ve věci Tiketa (C-536/20) – plnění informačních povinností obchodníkem

3. 12. 2023

>