Ve Sbírce zákonů byl pod č. 40/2009 Sb., vyhlášen nový trestní zákoník, který završil dlouhodobý proces rekodifikace trestního práva hmotného. S přihlédnutím k množství výhrad ze strany odborníků teoretiků trestního práva, lze říci, že se jedná o moderní trestní normu jednadvacátého století, která se na rozdíl od svého předchůdce mnohem účelněji a efektivněji vyrovnává nejen se stávající kriminalitou, ale postihuje takové trestné činy, které souvisí s vývojem moderní společnosti a nových technologií. Nová kodifikace trestního zákoníku je založena na přesvědčení, že ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti. Kriminální politika, sledující kontrolu a potlačování kriminality, musí proto spočívat ve vhodném vyvažování prevence a represe. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za krajní prostředek (ultima ratio), který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot tam, kde jsou ostatní prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob, zejména práva vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
Právní úprava alternativních trestů podle trestního zákoníku
Stávající trestní zákon, ani nový trestní zákoník, definici alternativního trestu neupravuje. Alternativním trestem se rozumí trest nespojený s odnětím svobody v případech, kdy by pachatel mohl být odsouzen již k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť zaručuje naplnění účelu trestu stejně, jako kdyby byl na odsouzeném vykonáván klasický trest odnětí svobody. Trestní soudy z alternativních trestů podle stávající právní úpravy ukládají zejména trest podmíněného odsouzení a podmíněného odsouzení s dohledem, trest obecně prospěšných prací a peněžitý trest. Dalšími alternativami k trestu odnětí svobody ještě mohou být tresty propadnutí věci, propadnutí majetku, zákaz činnosti, zákaz pobytu a vyhoštění, které jsou soudy jako samostatné tresty ukládány zcela výjimečně.
Nová filozofie ukládání trestních sankcí zakotvená v trestním zákoníku, vychází ze zásady depenalizace, kdy na jedné straně jsou mimo stávajících trestních sankcí (trestů a ochranných opatření), které jsou v potřebné míře upraveny, koncipovány nové efektivnější alternativní sankce, které jsou formulovány i se zřetelem na přiměřenou satisfakci obětí trestných činů. V rámci podstatného zásahu do stávající právní úpravy alternativních trestů, rozšířil jejich taxativní výčet trestní zákoník nově také o trest domácího vězení (§ 60 trestního zákoníku) a o trest zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (§ 76 trestního zákoníku).
Účel a význam trestu domácího vězení
Podle zprávy Vězeňské služby ČR je v České republice umístěno celkem 35 věznic, jejichž kapacita je překročena celkově o 15 procent. K prvnímu červenci 2009 bylo evidováno ve všech věznicích okolo 22 tisíc lidí, když dalších téměř 7500 odsouzených má výkon trestu nařízen soudem, přičemž do vězení zatím nenastoupilo.
Jako hlavní argumenty pro zavedení trestu domácího vězení jsou obecně uváděny finanční úspory oproti výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích. Zavedení systému elektronického dohledu (tzv. „náramků“) pro cca 700 osob si vyžádá na základě zahraničních poznatků (Electronic monitoring in practice, dle Home Office Research Study 177, 2001) v prvním roce pořízení částku cca 559 mil. Kč (pokud by se zařízení pořizovalo nově). Na počet předpokládaných cca 700 sledovaných osob by roční náklady činily přibližně 50 mil. Kč. Podle výroční zprávy Generálního ředitelství Vězeňské služby za rok 2006 činí denní průměrné náklady na jednoho odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody částku 872 Kč, což představuje roční náklady ve výši 318 280 Kč. Roční náklady na kontrolu (provozní) jednoho odsouzeného k trestu domácího vězení v systému elektronického dohledu představují přibližně 28.572 Kč. Tato částka představuje pouze cca jednu desetinu ročního nákladu na odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Další zásadní výhodou trestu domácího vězení má být zachování a udržování sociálních vazeb odsouzeného ve svém bezprostředním okolí, ve kterém žije. Uvedený trest poskytuje širokou možnost pozitivního působení na pachatele, který není vystaven nebezpečí škodlivých vlivů vězeňského prostředí. Po dobu výkonu trestu v domácím prostředí nejsou navíc zpřetrhány osobní, rodinné a pracovní vztahy odsouzeného, když samotný odsouzený není vystaven tak vysokému stupni stigmatizace jako osoba, která byla zařazena k výkonu trestu odnětí svobody do některé z věznic. Kritici trestu domácího vězení poukazují na jeho zásah do práv a svobod, zejména soukromí odsouzeného a jeho blízkých a porušení zásady rovnosti, když bezdomovec je na rozdíl od běžného občana se stálým bydlením a zaměstnáním v podstatě znevýhodněn. Je tedy zřejmé, že trest domácího vězení bude možné ukládat pouze osobám sociálně integrovaným, tj. osobám se zázemím s předpokladem, že si uloženého trestu budou vážit, nikoliv recidivistům. Lze se jen domnívat, že trest domácího vězení, bude ideální sankcí v případě vyslovení viny např. za dopravní nehody nebo při vazebních stíháních.
Právní úprava trestu domácího vězení a jeho výkon
Trest domácího vězení měl by být zejména alternativou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle ustanovení § 60 trestního zákoníku „může soud uložit trest domácího vězení až na dvě léta, odsuzuje-li pachatele přečinu, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele, lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestu, a to popřípadě i vedle jiného trestu, a pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí na určené adrese. Jako samostatný trest může být trest domácího vězení uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.“ S citovaným ustanovením úzce souvisí nová kategorizace trestného činu na přečiny a zločiny, která v rámci nové právní úpravy, zavádí bipartici trestných činů. Za přečiny jsou dle nového trestního zákoníku považovány všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 trestního zákoníku).
Uložení trestu domácího vězení fakticky vyžaduje souhlas pachatele, ale nevyžaduje souhlas případných spolužijících osob, což může v určitých případech kolidovat s nedotknutelností obydlí těchto osob ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Výkon trestu domácího vězení spočívá v povinnosti odsouzeného zdržovat se v určeném obydlí ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celý den a v ostatních dnech v době od 20.00 hodin do 05.00 hodin, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení v důsledku jeho onemocnění. V případě nemoci odsouzeného je zdravotnické zařízení povinno na vyžádání orgánu činného v trestním řízení mu tuto skutečnost sdělit. Soud může odsouzenému povolit navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna. Soud může uložit pachateli na dobu výkonu tohoto trestu přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 trestního zákoníku, směřující k tomu, aby vedl řádný život. Zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4 trestního zákoníku, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.
Pokud soud uloží trest domácího vězení, stanoví pro případ, že by výkon trestu byl zmařen, náhradní trest odnětí svobody až na jeden rok. V případě, že by odsouzený nedodržoval a nerespektoval výše uvedené podmínky a výkon trestu domácího vězení zmařil, rozhodne soud o výkonu celého náhradního trestu odnětí svobody a zároveň stanoví i způsob jeho výkonu. Mohlo by se zdát, že případný výkon celého náhradního trestu domácího vězení, v případě, že odsouzený zmaří jeho účel v době, kdy mu k jeho úplnému výkonu zbývá měsíc nebo týden, nepřiměřeně tvrdý. Zákonodárce ale hrozbou výkonu celého náhradního trestu chtěl důsledně motivovat odsouzeného k výkonu trestu domácího vězení v plné výši.
Podle ustanovení § 334b novelizovaného trestního řádu „kontrolu výkonu trestu domácího vězení zajišťuje probační a mediační služba ve spolupráci s provozovatelem elektronického kontrolního systému, který umožňuje detekci pohybu odsouzeného nebo namátkovou kontrolou prováděnou probačním úředníkem.“ Za tímto účelem je odsouzený povinen probačnímu úředníkovi umožnit vstup do místa výkonu trestu. Provozovatelem elektronického systému bývá v zemích, kde se trest domácího vězení již osvědčil (např. USA, Francie, Anglie, Wales), zpravidla soukromá společnost, která může zabezpečovat kontrolu odsouzeného, buď formou satelitního sledování anebo prostřednictvím elektronického náramku. Sledování odsouzeného prostřednictvím GPS se i přes rozvoj stále dokonalejší techniky v praxi zatím neosvědčil. Hlavním deficitem satelitní kontroly je nedostatečné pokrytí celého území kontrolované oblasti signálem ze satelitu, když může způsobit nedostatečné či úplnou ztrátu spojení s odsouzeným, a to např. v místnostech budovy, kde nefunguje spolehlivě. GPS navíc dokáže data pouze přijímat, bylo by tedy nutné vyřešit zaslání polohy „dispečerovi“ – zřejmě mobilním systémem, přes GPRS. Druhá forma elektronického sledování prostřednictvím elektronického náramku se v praxi velmi osvědčila. Spočívá v tom, že odsouzenému je na kotník nohy připevněn plastový pásek s elektronickým čipem, který neustále vysílá signál přijímaný řídící jednotkou. Tato centrála s vysílačkou a telefonní linkou, je umístěna v bytě odsouzeného. Spojení mezi náramkem a řídící jednotkou je v pravidelných intervalech monitorováno kontrolním střediskem prostřednictvím počítačového systému. Jakékoliv přerušení spojení mezi náramkem a řídící jednotkou, kontrolní středisko vyhodnocuje. Pracovník střediska zjišťuje příčinu přerušení signálu a v případě, že se odsouzenému dovolá, vysílá na místo operativního pracovníka, který zjistí, popřípadě odstraní příčinu poruchy. Pokud se zjistí, že příčinou přerušení signálu je svévolné opuštění místa výkonu trestu domácího vězení odsouzeným, informuje se probační úředník nebo příslušný soud. Náhradní trest odnětí svobody soud zpravidla nařídí okamžitě a odsouzený tak může vykonávat trest v klasické věznici během několika hodin. Jak již bylo výše naznačeno, ekonomické a technické vybavení, včetně zajištění personálu obsluhující monitorovací zařízení by měl stát řešit prostřednictvím nákupu služby od soukromého provozovatele. Tento způsob se běžně využívá i v ostatních zemích a je pro stát výhodnější a levnější, nežli by si jej byl nucen zajistit vlastními prostředky.
V zajištění způsobu výkonu trestu domácího vězení stát selhal
Bohužel se ukázalo, že zavedení trestu domácího vězení, tak jak se s ním počítalo v trestním zákoníku od 1.1.2010, je krokem poněkud ukvapeným a nepřipraveným. Na materiální zabezpečení výkonu tohoto trestu a jeho provoz nejsou dostatečné finanční prostředky, neboť vláda nakonec upřednostnila zřízení a provoz datových schránek. Málo uspokojivým a prozatímním řešením vlády je zajištění výkonu trestu domácího vězení namátkovými kontrolami pracovníky probační a mediační služby. Úřednická vláda proto byla nucena plné spuštění projektu domácího vězení pozastavit a rozdělit na 3 dílčí fáze, když první spočívá v nezbytném personální a materiální posílení probační a mediační služby (cca o 90 tabulkových míst navíc). Probační a mediační služba má v první fázi určovat, kteří pachatelé jsou vhodní k uložení trestu domácího vězení a do doby, než bude zaveden elektronický kontrolní systém, se společně s policií starat o namátkové kontroly odsouzených a pracovat s nimi. V průběhu roku 2011 by mohl být zaveden elektronický monitoring odsouzených. Druhá fáze projektu navazuje zavedením elektronického sledování odsouzených a dokončením úprav zákonů, které s tím souvisejí. Ministerstvo v souvislosti se zavedením elektronického kontrolního systému požádalo o dotaci z fondů Evropské unie. Pokud by EU dotaci poskytla, stát by podle předkládací zprávy zaplatil 30 procent nákladů a ušetřil by zhruba 111 milionů korun. Tyto finanční prostředky by umožnily zavedení elektronického monitorovacího systému s mnohem menšími dopady na státní rozpočet, než bylo původně předpokládáno. V třetí fázi je na období 2011 – 2013 plánované propojení aplikace trestu domácího vězení a elektronického monitorovacího systému s novými legislativními úpravami a činností probační a mediační služby v podobě komplexní implementace do praxe české justice.
Vzhledem k výše uvedenému, zejména tomu, že elektronická kontrola odsouzených nebude ještě nějakou dobu realizována, považuje autor tohoto článku, kontrolu trestu domácího vězení, v případě že bude soudem uložen, pracovníky probační a mediační služby za nedostačující. Je dosti pravděpodobné, že soudy nebudou k jeho ukládání vůbec přistupovat, neboť kontrola ze strany probační a mediační služby tento trest mezi ostatními sankcemi znehodnocuje, a to hned od samého počátku jeho zavedení. V okamžiku zavedení elektronické kontroly odsouzených, lze výkon trestu považovat za přínos a významnou alternativu k nepodmíněnému trestu.